Jako psycholog a psychoterapeut se často setkávám s představami klientů nebo i jiných lidí o nás psycholozích a psychoterapeutech. Protože jsou tyto představy často překvapující a zdá se, že je to obecnější jev, pokusím se zde, o tom něco stručně napsat.
Psycholog i psychoterapeut je především člověk. Jeho roli tvoří vzdělání, zaměření a profesní zkušenost. Ale projevuje se v ní i zkušenost životní, jeho osobnost, charakter a zralost (či nezralost).
Jedna z představ je, že psycholog, tím, že studoval psychologii, tak už ví, jak si s životem poradit, je vyrovnaný, nic by ho již nemělo vyvést z míry, během vzdělání se dozvěděl, co je třeba dělat pro spokojený život. Zná psychologické triky, které uplatňuje při komunikaci s lidmi.
Jiná představa se týká toho, že psycholog nebo psychoterapeut je při práci s klientem „nad věcí“, sám toho moc neprožívá, umí „nějaké techniky“, které mu dovolují brát svojí práci technicky, protože by se z toho přece jinak zbláznil.
Další představa může být to, že psycholog sám již nepotřebuje pomoc, natož chodit do terapie.
Někdy mají klienti tendenci odosobňovat psychologa nebo psychoterapeuta představou, že to není skutečný člověk, nebo skutečný vztah, ale spíše je to někdo nebo něco jako trenažér, vrba, mašina, robot…
Zdá se, že to všechno jsou spíše mýty, omyly či idealizace. Na určité úrovni jsou obecné a vychází z mylných představ a zkreslených informací (často tvořených médii). V psychoterapeutickém procesu je to však něco, s čím pracujeme individuálně a hledáme souvislosti. Klademe si otázku, jak tyto představy souvisí se vztahovou zkušeností daného klienta a před čím se těmito představami brání či chrání.
Ve skutečnosti jsme my psychologové i psychoterapeuti vystaveni stejným životním těžkostem jako kdokoli jiný. Někdy si můžeme něco lépe nebo dříve uvědomit, ale jinak nejsme pod žádnou ochranou a soustavná práce na sobě je to jediné co můžeme dělat, pokud se chceme dál rozvíjet a neustrnout.