Pro účely této práce (pro bližší porozumění a pro další úvahy a teoretické otázky) je nezbytné nastínit nějakým způsobem teorii Gestalt terapie. Výklad teorie na základě hlavních principů je jednou z možností, kterou zde volím. Zajisté nejde o vyčerpávající popis, spíše o nastínění hlavních rysů.
Principy Gestalt terapie představují jakési hlavní teoretické ”pilíře” obsahující filozofické, psychologické a metodologické předpoklady, na jejichž základě je teorie Gestalt terapie postavena. Tyto principy zároveň formulují specifický způsob uvažování a úhel pohledu na fungování lidské psychiky a psychoterapeutického efektu. Principy Gestalt teorie nejsou chápány jednotně a u různých autorů jsou definovány trochu odlišně. To je však spíše důsledkem odlišné preference a nejednotnosti.
Tyto principy od sebe nejsou zcela oddělené, ale vzájemně se doplňují. V jejich formulaci a charakteristice se uplatňuje především úhel pohledu či původ teoretického zdroje.
3.1. Organismus a prostředí
Teorie Gestalt terapie vychází z předpokladu, že žádný organismus neexistuje nezávisle na svém prostředí. O žádném organismu nemá význam uvažovat bez toho, abychom vzali v úvahu prostředí, které ho obklopuje, ve kterém žije. (Termín organismus se zde používá proto, že princip vzájemného vztahu s prostředím je pro všechny živé organismy stejný.)
”Organismus není nezávislý na svém okolí. Každý organismus potřebuje okolí pro výměnu látek nutných k životu atd. Potřebujeme fyzikální prostředí pro výměnu vzduchu, potravy atd.; potřebujeme sociální prostředí... V prvé řadě musíme vzít v úvahu, že organismus vždy pracuje jako celek... Nejsme jen prostým součtem částí, nýbrž jsme koordinovaným celkem - velice jemnou koordinací všech těch nejrůznějších částí, které dohromady tvoří organismus.” (F. Perls, 1996; str.13)
Organismus usiluje o zachování homeostázy a to navzdory měnícím se podmínkám prostředí. Na principu udržování homeostázy uspokojuje organismus své potřeby. Homeostatický proces je vlastně procesem ”sebe-regulace” (F. Perls, 1976), či ”organismické sebe-regulace” (E. O’ Leary, 1992), který zajišťuje interakci organismu s prostředím. Toto pojetí navazuje na ”organismickou teorii” K. Goldsteina který zdůrazňoval, že organismus je jeden celek (M. P. Korb, J. Gorrel, V. Van De Riet, 1989).
Teorie organismické sebe-regulace vychází z předpokladu, že organismus je schopen udržovat homeostázu, uspokojovat potřeby, růst, vyvíjet se a tvořivě se přizpůsobovat. V tomto pojetí se odráží i Goldsteinův koncept ”pudu sebeaktualizace”, kterému Goldstein podřazuje všechny ostatní ”motivační proměnné” (J. Hoskovec, M. Nakonečný, M. Sedláková 1996).
(Princip uspokojování potřeb v rámci organismické sebe-regulace se potom uskutečňuje na základě principu ”figura a pozadí”.)
Pojetí organismické sebe-regulace (v rámci principu organismu a prostředí) vychází z jakéhosi skrytého předpokladu, že organismus je této sebe-regulace schopen. To platí pravděpodobně u zdravého organismu. Ale je možné se na toto spolehnout jako na věc ”apriori” ? Platí tento předpoklad i u psychopatologie (např. mentální anorexie, která mnohdy končí smrtí, u sebevražedného či sebepoškozujícího chování) ? Bylo by jistě zajímavé, hovořit o podobě sebe-regulace i u těchto případů. Jinak je riziko, že dochází ke generalizaci nějaké teorie či předpokladu i tam, kde to eventuelně neplatí a nebo to nabývá specifických podob.
3.2. Figura a pozadí
Princip ”figury a pozadí” pochází z Gestalt psychologie a představuje rovněž jeden z jejích hlavních principů. Do Gestalt terapie byl přejatý. V Gestalt psychologii je tento princip výsledkem výzkumů lidského vnímání a metaforou jeho fungování. Koncepce figury a pozadí vychází z předpokladu, že lidské vnímání neprobíhá pasivně. Je naopak aktivním procesem, který umožňuje vnímání smysluplných celků.
Figura představuje v aktuálním okamžiku to, co je v ohnisku zájmu, to co je z podnětového pole upřednostněno a je tomu věnována pozornost. Pozadí je naopak to ostatní, to co zbývá, to čemu v danou chvíli pozornost věnována není. Figura je vnímána jako výrazná a strukturovaná, pozadí je spíše homogení, nerozlišené.
Proces vytváření figury a pozadí je dynamický proces. To co je v určitém okamžiku pro daného člověka figurou, může být v příštím okamžiku či pro jiného člověka pozadím a naopak. To co je figura a co je pozadí tedy není konstantní, ale dynamické a vždy to záleží na daném jednotlivci a aktuální situaci.
Na této dynamice se podílejí mimo jiné i Gestalt faktory: stejnosti, podobnosti, kontrastu, společného osudu, dobré křivky a faktory známosti, minulé zkušenosti, aktuálního zaměření a další (J. Hoskovec, M. Nakonečný, M. Sedláková, 1996).
Princip figury a pozadí, který byl Gestalt psychology uplatňován při vysvětlování zákonitostí lidského vnímání, byl přejatý do Gestalt terapie jako princip, který byl rozšířen na celý organismus a na fungování jeho kontaktu s prostředím. V takto rozšířeném chápání principu figury a pozadí, (které je jak již bylo řečeno přeneseno a rozšířeno z oblasti percepce) může být figurou jakákoli dominující potřeba či psychologický obsah.
”To, co nazýváme figurou a pozadím je zásadnější, než ty jednoduché percepční aktivity, o kterých hovořili první Gestalt psychologové. Když vyjdeme z těchto základních percepčních aktivit, začíná být zjevné, že všechno lidské úsilí odráží organizační požadavky, které jsou svou povahou holistické. Celý život člověka je - v jistém smyslu pozadím pro přítomný moment.” (E. a M. Polsterovi, 2000; str. 42)
Takto pojatý princip figury a pozadí souvisí s motivací a motivačním cyklem. Např. aktuální potřeba se ”vyčleňuje” coby figura na méně diferencovaném ”pozadí” ostatních potřeb. Poté co je uspokojena, figura této potřeby mizí, ustupuje do pozadí a vzniká prostor pro formování nové figury, kterou může být jiná potřeba či jiné aktuální zaměření organismu.
Dokud organismus žije, kontaktuje se s prostředím a uspokojuje své potřeby, proces vzniku a zanikání figur stále probíhá. Dá se říci, že se jedná o jeden z elementárních životních procesů.
Princip figury a pozadí pochází z Gestalt psychologie a postihuje mechanismus lidského vnímání (původně zrakového). V Gestalt terapii, kterou byl přejatý, slouží jako model fungování psychické dynamiky. Pokud pomineme otázku, nakolik princip figury a pozadí odpovídá v těchto souvislostech tomu, pro co byl prvně užit Gestalt psychology (vizuální entity), zdá se, že jeho předností je názornost. Nepředpokládá žádné hypotetické psychické instance, pouze popisuje relativně jednoduchý mechanismus, který lze ve fungování psychiky rozeznat.
3.3. Kontakt
Kontaktem je nazývána interakce organismu s prostředím (M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van De Riet, 1989). Tato interakce se však vztahuje nejen na živé a neživé objekty, ale také na vlastní tělo a jeho impulsy, pocity, vzpomínky a představy. Kontakt je zjištění odlišnosti (otherness), uvědomění si rozdílu (L. Perls, 1992).
Pokud hovoříme o organismu kontaktujícím prostředí, tak je to právě kontakt, který je nejjednodušší a prvotní realitou (F. Perls, R. F. Hefferline, P. Goodman, 1976).
Kontakt se uskutečňuje na hranici mezi organismem a prostředím. Ačkoli hovoříme o poli ”organismus-prostředí”, čímž je podtržen jejich vzájemný vztah, kontakt předpokládá právě existenci hranic. Kontaktová hranice lze nejlépe charakterizovat jako rozdíl mezi tím co člověk prožívá jako ”já” a tím co je ”ne já”. Kontaktová hranice není součástí organismu, ale je orgánem zvláštního vztahu organismu a prostředí (F. Perls, R. F. Hefferline, P. Goodman, 1951).
Jak již bylo řečeno, jednou z forem kontaktu je i kontakt se sebou samým, se svými představami a pocity. Aby mohlo k tomuto ”vnitřnímu” kontaktu dojít, neboli aby byl splněn předpoklad diference mezi ”já” a ”ne já”, musí se člověk rozdělit na pozorovaného a na toho kdo pozoruje (E. a M. Polsterovi, 2000).
Pozornost, která je funkcí kontaktu, je tedy možné zaměřovat introspektivně ”dovnitř” a nebo ”ven”. Distribuce pozornosti je potom organizována na základě principu figury a pozadí. Vědomí odlišnosti a oddělenosti od prostředí má podle E. a M. Polsterových (2000) ontogenetický základ. Souvisí s porodem jako událostí, kdy pro jedince skončí období symbiotické nerozlišenosti od prostředí a nastává doba oddělenosti. Kontakt s prostředím, který probíhá celý život je potom současně sycen potřebou opětovného spojení.
Cílem kontaktu však není pouze spojení (či návrat do pocitu nerozlišenosti), ale pohybuje se v kontinuu od splynutí (confluation) po izolaci. (viz. dále-Zdraví a nemoc).
Kontaktová hranice není fixní po celou dobu a pro všechny lidi, ale je to dynamický vztah. Mění se moment od momentu. Změna je podstatou kontaktové hranice (M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van de Riet, 1989).
Hranice existují na mnoha úrovních. Na fyzické úrovni je to hranice mezi pokožkou těla a prostředím, na psychologické úrovni hovoříme o hranicích já. ”Hranice já je hranicí toho, co je pro člověka únosná kontaktovost. Sestává z celé škály kontaktových hranic a definuje ty akce, myšlenky, lidi, hodnoty, podmínky, představy, vzpomínky a tak dále, při kterých je ochotný a poměrně svobodný plně se setkat s vnějším světem i s vlastními vnitřními odrazy, které toto setkání může vyvolat.”(E. a M. Polsterovi, 2000; str. 96)
Přestože se základní idea organismu ”kontaktujícího” prostředí zdá podstatná a srozumitelná, další souvislosti jsou podle mého názoru popsány příliš všeobecně a na základě zdánlivých podobností. Zdá se, že takovéto vymezení pojmů kontakt a kontaktová hranice je poněkud vágní (není zcela jasné, co kontakt je a co není a rovněž pojem kontaktové hranice je přinejmenším problematický). Vzhledem k tomu, že se jedná o jeden ze základních principů teorie Gestalt terapie, domnívám se, že by měl být více precizován.
3.4. Teď a tady
Podle E. a M. Polsterových (2000) je hlavní premisou Gestalt terapie to, že terapeutický zážitek není jen čistě přípravnou událostí, ale je platným okamžikem.
Důraz na prožívání ”teď a tady” vychází z východní filozofie (konkrétně ze zen buddhismu), kterou byla Gestalt terapie ovlivněna. Dále se tento princip objevuje v moderní fyzice, kterou byla ovlivněna již Gestalt psychologie.
V moderní fyzice došlo k myšlenkovému obratu v tom smyslu, že na rozdíl od Newtonových zákonů, které spojují události ”zde” s podmínkami ”tam”, vyjadřují Maxwellovy rovnice závislost pole ”zde a nyní” na poli bezprostředně blízkém v právě předchozím okamžiku (J. Hoskovec, M. Nakonečný, M. Sedláková 1996).
Princip teď a tady souvisí mimo jiné s celkovým důrazem Gestalt terapie na to, co se děje v přítomnosti. V kontrastu s psychoanalytickou teorií, která vychází především z minulých zážitků, se Gestalt terapie zaměřuje na aktuální prožívání. V tomto kontextu lze říci, že to co se zdá být v Gestalt terapii významné nejsou eventuelní dětské vzpomínky, ale aktuální pocity a postoje, které se k nim pojí. A s těmi je možné pracovat nejlépe opět v situaci teď a tady.
F. Perls (1996) formuluje princip teď a tady ve smyslu: ”Nic neexistuje kromě tady a teď. Teď, to je přítomnost, je to nějaký jev, to je to, čeho jste si vědomi, je to ten okamžik, ve kterém si uvědomujete své takzvané anticipace. Ať vzpomínáte nebo anticipujete, činíte tak teď...” (F. Perls, 1996; str. 48)
”Důraz na teď a tady neznamená - jak se často předpokládá - že minulost a budoucnost jsou nedůležité či neexistující pro Gestalt terapii. Na druhé straně, minulost je vždy přítomná v naší celkové životní zkušenosti, našich vzpomínkách, nostalgii nebo resentimentu a částečně v našich zvycích a v tom v čem zůstáváme viset (hang-ups), v těchto všech nedokončených situacích, ve fixních Gestaltech. Budoucnost je přítomnost v našich přípravách a začátcích, v očekávání a doufání, nebo hrůze a beznaději.” (L. Perls, 1992; str. 52)
C. Naranjo (1997) hovoří v této souvislosti o ideálu ”vystředění” v přítomnu. Tento podle něho znamená otevřít se a přijmout konkrétní zkušenost místo toho, aby člověk spočíval v možnostech a současně se jim bránil.
J. B. Enright (1992) který se vyjadřuje ke Gestalt terapeutickému způsobu práce teď a tady uvádí, že snaha omezit rozmluvu jen na přítomnost je myslitelná jen proto, že v tvarové terapii nasloucháme celému sdělení namísto pouze verbálního. To podstatné v minulosti je přítomno zde a nyní a pokud ne ve slovech tak v tělesném napětí a v zaměření, které (snad) snad mohou být uvědoměny.
(Pro konfrontaci nyní uvedu pohled I. Yaloma, jakkoli není představitelem Gestalt terapie)
Podle I. Yaloma (1999) je velmi důležité, aby se v psychoterapii, která pracuje s principem teď a tady objevila vedle zážitkové roviny také rovina objasňující. Zážitková rovina (či vrstva) principu teď a tady přináší bohatost a intenzitu prožívání toho, co se v psychoterapeutické situaci aktuálně děje. ”Proces teď a tady však rychle naráží na hranice svých možností pokud neprobíhá i ve druhé rovině, kterou je objasňování procesu.” (I. Yalom, 1999; str.162) Objasňující rovina (či vrstva) má za úkol zasadit a integrovat zkušenost z teď a tady do jakéhosi kognitivního rámce. Jinak by sice mohlo dojít k intenzivním zážitkům, ale ty by mohly být zapomenuty či nepochopeny.
Obecně se dá říci, že vedle přímého zážitku je důležité porozumění tomu, co se děje v kontextu psychoterapeutické situace. Cílem je tedy sebereflexe a integrace zkušenosti, nikoli zážitek pro zážitek samotný. Co se týká způsobu práce, tak pro umožnění zážitku toho co se děje teď a tady je důležité sdílení, poskytnutí prostoru a času, otevřenost a empatie. Pro objasnění je důležitá reflexe, popisování toho co se děje, konfrontace a zaměřenost na proces.
Zdá se, že Yalomův důraz na obě komponenty Principu teď a tady upozorňuje na důležitost terapeutického efektu. Vedle zážitku teď a tady a terapeutického procesu jako takového, které jsou v Gestalt terapii zdůrazňovány, představuje toto Yalomovo pojetí pokus o integraci více terapeutických faktorů. Domnívám se, že takovýto přístup by mohl být inspirací pro vývoj Gestalt terapie ve směru věnování větší pozornosti výsledkům psychoterapeutického působení.
3.5. Uvědomění
(Uvědomění-awareness; je překládáno též jako povědomí či vědomí. V praxi je často užíváno uvědomění, uvědomování si.)
Uvědomění (uvědomování) představuje jeden z hlavních nástrojů Gestalt terapie. Uvědomění je forma zkušenosti, která může být volně definována jako bytí v kontaktu s vlastní existencí, s tím co je (G. M. Yontef, 1993). Jedná se o proces bdělého kontaktu s tím, co se odehrává v poli organismus-prostředí. Cílem uvědomění je obnovení jednoty a integrace v rámci jedincova fungování ve světě. Ve své nejlepší formě je uvědomování nepřetržitým prostředkem, jak si udržet krok s vlastním self (E. a M. Polsterovi, 2000).
Proces uvědomování souvisí bezprostředně s procesy tvorby figury a pozadí, formováním Gestaltů, s kontaktem a také s principem teď a tady. Souvislost s procesem tvorby figury a pozadí se zde uplatňuje tím způsobem, že účinné uvědomování si je podloženo a posilováno současnou dominantní potřebou organismu, která tvoří aktuální figuru (G. M. Yontef, 1993).
Zvyšováním uvědomění, které zde vystupuje jako jeden z terapeutických prostředků a cílů dochází k intenzivnějšímu zaměření na aktuální prožívání, na to co se právě děje v poli organismus-prostředí. Tím dojde současně k lepšímu porozumění aktuálnímu problému (figuře), který po té co je mu tímto způsobem věnována pozornost a je přijat, prožit, zpracován může být vyřešen a přestává být problémem (přestává být figurou, ustupuje do pozadí a vytváří se tak prostor pro formování nové figury). V rovině terapeutické je již samo uvědomění tím, co vede ke změně.
Proces uvědomování se odehrává vždy v situaci teď a tady a to i když může být obsah uvědomování vzpomínkou či anticipací. Sám proces uvědomování se děje vždy v přítomnosti.
F. Perls (1996) poukazuje na skutečnost, že člověk si je vždy vědom něčeho. Toto uvědomění je subjektivní zkušeností, tudíž se vztahuje pouze na to, co souvisí se subjektem a jeho kontaktem s prostředím. V tomto kontextu Perls (tamtéž) dále rozlišuje tři zóny (či perspektivy) uvědomování si: uvědomění si sebe sama, uvědomění si světa a uvědomění si toho, co je mezi tím.
J. O. Stevens (1973) rozlišuje také tři zóny. Jsou to: uvědomění si vnějšího světa, které probíhá především na základě smyslového vnímání, uvědomění si vnitřního světa skrze prožívání těla a tělesných pocitů a uvědomění si fantazijní aktivity, která zahrnuje veškerou mentální aktivitu.
Uvědomění je nutno odlišit od introspekce, která je především kognitivní aktivitou, zatímco uvědomění se týká též tělesných podnětů a pocitů. Uvědomění si všímá toho co je vědomé a zjevné.
Důraz na uvědomění v Gestalt terapii (podobně jako princip teď a tady) není jen technickou či teoretickou otázkou (nejedná se pouze o nástroj), ale je součástí filozofické orientace Gestalt terapie.
Podle mého názoru představuje důraz na uvědomění jednu z největších a nejméně rozporuplných skutečností Gestalt terapeutického přístupu. Zaměření vlastní pozornosti na aktuální prožívání a uvědomění si obsahu tohoto prožívání, přináší důležité informace o současném stavu jedince. Tyto informace poskytují přiléhavou ”odpověď” na to, co se s tímto člověkem skutečně děje, jaké jsou jeho aktuální potřeby apod. To co je v tu chvíli ”skutečnou” potřebou či problémem se tak stává brzy předmětem zájmu. Prostřednictvím uvědomování je možné též ověřovat účinnost terapeutických intervencí. Vzhledem k tomu, že kontinuum uvědomování může probíhat stále dál, představuje nevyčerpatelný zdroj informací a zpětných vazeb o člověku (klientovi). Tím, že uvědomování probíhá stále v situaci teď a tady (i když se týká vzpomínek či minulých událostí), poskytuje stále aktuální obraz o situaci jedince, čímž lze korigovat eventuelní myšlenkové spekulace a konstrukce.
Terapeut využívá rovněž uvědomování a to jako jeden ze svých hlavních terapeutických nástrojů. I on takto získává informace o tom, jak se v té které situaci, s tím kterým klientem cítí a obsahy tohoto uvědomění mohou poskytnout důležitou informaci i klientovi, případně mohou být zužitkovány v nějaké terapeutické intervenci.
Uvědomění si svého skutečného prožívání může být také ohrožující. Většině lidí nějakou dobu trvá, než dokáží formulovat či vyjádřit obsah toho co prožívají, toho co si uvědomují. V tom bychom našli pravděpodobně omezení pro určitý druh klientů (diagnóz, postižení). Ale domnívám se, že ze stejného důvodu může být toto ohrožující i pro mnoho terapeutů. Být v terapeutické situaci ”vydán všanc” se svým skutečným ”lidským” (nejen terapeutickým) prožíváním může být důvodem, proč tímto způsobem nemůže (a nechce) pracovat každý.
3.6. Teorie pole
Teorie pole (jeden ze stěžejních principů Gestalt terapie) představuje určitý způsob vědeckého chápání světa. Jedná se vlastně o přístup ke studiu jevů, přičemž perspektiva ”pole” představuje hlavní nástroj tohoto přístupu. Takto mohou být studovány události, objekty, organismy či systémy. Metafora pole je především metaforou metodologickou (G. M. Yontef, 1993).
Na základě výzkumů na počátku 20. století se objevuje nejprve ve fyzice a svým celostním přístupem nabízí alternativu k dosavadnímu mechanistickému (Newtonovskému) paradigmatu. Z fyziky se prostřednictvím Gestalt psychologů dostala teorie pole i do psychologie (viz. výše). Představitel Gestalt psychologie K. Lewin přišel s tzv. topologickou psychologií, kdy pro popis a vysvětlení psychologických jevů použil fyzikálních a matematických (geometrických) modelů. Hovořil o ”psychologickém prostředí” a ”životním prostoru”, čímž zdůrazňoval vzájemnou provázanost člověka s prostředím. Osobu chápal jako ”zvláštní případ oblasti v životním poli” (V. Tardy, 1972). Svou celostní teorií ovlivnil Gestalt terapeuty a jejich pojetí teorie pole.
Vedle fyziků a Gestalt psychologů přispěli k formování teorie pole L. von Bertalanffy, který stojí v pozadí teorie systémů a J. Smuts, který přišel s koncepcí holismu.
Teorie pole vychází z předpokladu, že vše je součástí pole (M. Parlet, 1995). Prvky, které jsou v dané chvíli součástí pole jsou ve vzájemných vztazích a vzájemně se ovlivňují. Od tohoto vlivu je nemůžeme izolovat, neboť jakýmkoli zásahem do pole měníme celé pole. Díky tomu hovoříme o celcích, nikoli o izolovaných částech. O poli můžeme hovořit jak na úrovni mikroskopické, tak i makroskopické. Vesmír jako celek je pravděpodobně největším a všezahrnujícím polem.
Vlastností pole je dynamičnost a jeho proměna v čase. Například v případě pozorování můžeme tyto výsledky vztahovat opět pouze k danému stavu pole během pozorování. Na psychologické úrovni zdůrazňuje K. Lewin v této souvislosti ”princip současnosti”, neboli skutečnost, že ”všechny psychologické pochody v životním prostoru probíhají v přítomnosti, včetně minulých zkušeností a plánů do budoucna (V. J. Drapela, 1997). Tím se propojuje princip teorie pole s principem teď a tady.
Na sociálně psychologické úrovni je tedy každý člověk součástí většího či menšího pole tvořeného prostředím, ve kterém žije (viz. pole organismus-prostředí) včetně lidí, kteří jsou součástí tohoto pole. V rámci tohoto pole dochází k vzájemné interakci a ovlivňování. Chování je funkcí tohoto pole. Na úrovni intrapsychické (např. myšlenky) dochází rovněž k ovlivňování prostřednictvím pole.
Zevrubnější pojetí pole nabízí G. M. Yontef (1993), který jako hlavní charakteristiky uvádí, že pole je systematickou sítí vztahů, je kontinuem v čase a prostoru, že vše je součástí pole, fenomény jsou determinovány celým polem a pole je jedinečným celkem, kdy všechno v poli se vzájemně ovlivňuje a je současně ovlivňováno.
Teorie pole souvisí také s fenomenologickým přístupem, neboť poukazuje na jedinečnost a neopakovatelnost. Způsob uvažování a popisu jevů prostřednictvím teorie pole vnáší do psychologie a psychoterapie novou perspektivu. Z této perspektivy nejsou osobnost člověka ani psychické jevy studovány izolovaně, ale vždy v závislosti na prostředí, respektive na poli, v němž se nacházejí. G. M. Yontef (1993) uvádí, že perspektiva teorie pole může teoreticky usnadnit integraci psychologické teorie zahrnující tělo, mysl, emoce, sociální interakce a duchovní a transpersonální aspekty.
Teorie pole představuje způsob myšlení, metodologii a jednotící teorii Gestalt terapie. Výhodou uvažování v perspektivě teorie pole je fakt, že se jedná o velmi obecnou ”metaforu”, která je dosaditelná na jakoukoli situaci od fyzikální po terapeutickou. Tato metodologie neobsahuje apriorní předpoklady (kromě vzájemné interakce částí v poli), čímž poskytuje široký rámec aplikace. Pokud hovoříme o dalším vývoji Gestalt terapie, je to podle mého názoru právě teorie pole, která by mohla v této perspektivě sehrát klíčovou roli.
3.7. Dialog
Vedle teorie pole a fenomenologie, představuje dialog třetí nejdůležitější charakteristiku (basic foundation) či princip Gestalt terapie (M. Parlet, 1995). Dialog je zde chápán jako otevřené setkání dvou bytostí. V terapeutické situaci je to setkání klienta a terapeuta.
Podle R. H. Hycnera (1993) termín dialogický neznamená mluvený, ale poukazuje spíše na skutečnost, že základní (fundamental) úroveň lidské existence spočívá ve vztahu. To kontrastuje s individualistickým modelem osobnosti, který klade na první místo individuální existenci jako samostatnou, oddělenou entitu a vztah chápe jako druhotný fenomén.
Přestože dialogický přístup zdůrazňuje vztah, neznamená to, že jde o zdůrazňování vztahu na úkor jednotlivce či jeho jedinečnosti (uniqueness). Naopak individualita a jedinečnost se mohou naplno objevit teprve ve vztahu. ”Dialogický přístup poukazuje na skutečnost, že jedním ze základních rozporů lidské existence je rozpor mezi naší vztahovostí a naší odděleností.” (R. H. Hycner, 1995)
W. Kempler (1973) uvažuje o vztahu a vztahovosti v těchto souvislostech: Vztahovost je často považována za dobrovolnou, ale ve skutečnosti není. My jsme vztahováni. Otázka není zda vůbec, ale jak. Krajní póly (extrémy) vztahovosti jsou oddělenost (separateness) a jednota (unity). Oddělenost je potom dimenzí vztahovosti, nikoli jejím porušením.
V principu dialogu se výrazně uplatňuje vliv existenciální filozofie M. Bubera. Je to především jeho existenciální pojetí vztahu, kterým ovlivnil filozofii, psychologii i psychoterapii. Pro Gestalt terapii má největší význam jeho učení o vztahu Já-Ty.
Podle M. Bubera (1995) neoznačují základní slova věci, ale poměry. Není žádné já o sobě, nýbrž jen já základního slova Já-Ty a já základního slova Já-Ono. Svět jako zkušenost patří k základnímu slovu Já-Ono. Základní slovo Já-Ty vytváří svět vztahu.
Podle jeho teorie docházejí lidé k individualitě prostřednictvím zvláštního vztahu k druhému nebo s druhým. On sám tedy rozlišuje dva základní druhy vztahů, které vyjadřují dva základní způsoby sebeprožívání a přístupu ke světu. Jedním je vztah Já-Ono, který se zaměřuje na konečný výsledek tohoto vztahu. Druhým je vztah Já-Ty, který se soustřeďuje spíše na to co je mezi, na bezprostřední prožívání bez reflexe. V terapii je potom jedním z cílů co nejvíce momentů Já-Ty.
Existenciální dialog typu Já-Ty zahrnuje podle M. Parleta (1995) tři podmínky: přítomnost (presence), odevzdání či závazek (commitment) a zahrnutí (inclusion). Přítomnost se týká především terapeutova prožívání a vyjádření toho, co prožívá. To opět souvisí s fenomenologickým přístupem, kdy místo neutrality vlastní role vnáší do setkání svoje pocity, myšlenky a zkušenosti, tak jak se objevují v dané situaci. Terapeutovo prožívání se stává ”nástrojem”, který může přinést mnoho informací.
Avšak i tento přístup má své hranice, neboť účelem terapie není sdělení terapeutových pocitů. ”Interakce je limitována etikou, přiměřeností, terapeutickými úkoly, atd.” (G. M. Yontef, 1993; str. 133) To znamená, že terapeut sděluje pouze to, co může napomoci terapeutickému procesu - především klientovu uvědomění. Dá se tedy říci, že sdělování vlastních pocitů, myšlenek a zkušeností terapeuta musí probíhat reflektovaně, s vědomím možného dopadu a terapeutického efektu. V opačném případě (u nereflektovaného sdělování či u nezkušeného terapeuta) by mohlo docházet k agování a k poškozování klienta. Podmínkou je tedy zkušenost ”práce s vlastním prožíváním”, která je nedílnou součástí výcviku v Gestalt terapii.
Druhou podmínkou je odevzdání či závazek, což znamená poskytnout klientovi příležitost ke kontaktu, k dialogu. Dovolit, aby se setkání mohlo uskutečnit - být psychologicky a emočně dostupný. Třetí podmínkou je zahrnutí, kdy terapeut ”zahrnuje” sebe do zkušenosti klienta. Jde vlastně o spoluprožití toho, s čím klient přichází a co sám zažívá bez ohledu na to, o jaké pocity se jedná. Toto je pravděpodobně nejblíže tomu co nazýváme empatie, neboli schopnost vcítění. Jde o to přijímat a akceptovat klienta, ať přichází s čímkoli (bez toho abychom mu to vymlouvali). Bez této podmínky není možný dialog.
Odpověď na eventuelní otázku uplatňování se výše zmíněných dvou druhů vztahu (podle M. Bubera) v kontextu terapeutické situace, může poskytnout Yalomovo (1999) rozlišování dvou rovin práce s principem teď a tady - prožitkové a objasňující. (viz. výše - Princip Teď a tady). První, prožitková rovina principu teď a tady představuje bezprostřední zážitek aktuálně probíhajícího dění v situaci teď a tady. To odpovídá vztahu Já-Ty, který spočívá v nereflektovaném prožívání toho co se ve vztahu právě odehrává. Druhá, objasňující rovina představuje reflexi toho, co se odehrává či odehrálo a jejím účelem je integrace zážitku do kognitivního rámce. To odpovídá vztahu Já-Ono, který spočívá především v zaměřenosti na konečný výsledek vztahu.
Pokud má být využívání principu teď a tady účinné, musí podle Yaloma (1999) zahrnovat rovinu zážitkovou a objasňující (jedna bez druhé nepřináší patřičný terapeutický efekt). Podobně by se měly (podle mého názoru) uplatňovat v terapeutické situaci oba druhy vztahu. Vztah Já-Ty jako otevřené setkání umožňující autentický prožitek toho, co se právě děje a vztah Já-Ono jako příležitost k reflexi a uvědomění. Eventuelní představa ideálního terapeutického vztahu výhradně jako vztahu Já-Ty je podle mého názoru (a na základě již uvedeného) scestná. Na druhé straně terapeutický vztah, který je založen pouze na Já-Ono (bez Já-Ty) a je tedy ochuzen o tuto existenciální dimenzi, není dialogickým vztahem a tudíž ani ”dobrou” Gestalt terapií.