Odborné články

V této (hlavní) části práce bych chtěl nastínit jakým způsobem zachází teorie Gestalt terapie s některými psychologickými otázkami. Jak se dívá na některé obecné mechanismy fungování psychiky, na teorii osobnosti a jak chápe to, co je předmětem základních psychologických disciplín. Vedle otázek spojených bezprostředně s předmětem a obsahem psychologie bych se rád zmínil též o otázkách spjatých s problematikou psychoterapie. Nakonec se budu věnovat kritice a polemice celého směru. (Z důvodu rozsahu této práce se věnuji pouze několika vybraným otázkám, přestože by bylo možné jich popsat mnohem víc.)

4.1. Obecně psychologický pohled

Obecná psychologie, která zkoumá obecné zákonitosti fungování lidské psychiky, nepodává obvykle její ucelený obraz. Zabývá se jednotlivými částmi a podsystémy psychiky a snaží se popsat a vysvětlit jejich funkci a místo v celém systému. Gestalt terapie, přestože je aplikovanou disciplínou a primárně neusiluje o výklad psychiky člověka, přináší na tuto problematiku také svůj pohled. V této kapitole se tedy pokusím naznačit některé obecně psychologické otázky v pojetí teorie Gestalt terapie. Částečně jsou některé obsaženy ve východiscích a principech teorie Gestalt terapie. (viz. výše)
Protože přístup Gestalt terapie chápe člověka (organismus) jako jednotu, zdůrazňuje tuto ”celostnost” i při uvažování o psychických jevech (komponentech), které jsou v rámci obecně psychologického pohledu obvykle nahlíženy izolovaně.
Podle autorské trojice F. Perls, R. F. Hefferline, P. Goodman (1976) je předmětem studia psychologie působení na hranici kontaktu v poli organismus-prostředí. Stejní autoři dále uvádí, že psychologie je studiem tvořivého přizpůsobení, přičemž námětem je stále obnovovaný přechod mezi tím co je nové a ”rutinou”, což vyúsťuje v asimilaci a růst. Předmětem abnormní psychologie (psychopatologie) je potom studium překážek a toho co zabraňuje v procesu tvořivého přizpůsobení.
Z tohoto základního pojetí se potom odvíjí další způsob uvažování, charakteristický pro Gestalt terapii.

4.1.1.  Vnímání

Otázka lidského vnímání, která má v obecné psychologii významné místo, byla rozpracována Gestalt psychology a ve své době poskytla alternativní výklad způsobu lidského vnímání k dosavadním teoriím. Gestalt psychologové předpokládali existenci tzv. Gestalt zákonů (faktorů), které  se uplatňují v organizaci lidské vnímání. Gestalt terapie, jejíž je Gestalt psychologie zdrojem, rozšířila tyto zákony na fungování celého organismu. (viz. výše - Východiska, Principy)
Gestalt terapie pracuje jinak, než pracovala Gestalt psychologie, která využívala především experimentální přístup v laboratoři. Přestože používá stejné základní pojmy, jako psychoterapeutický přístup neusiluje tolik o přesnost měření, jako o klinické souvislosti a důsledky pro praxi.
V Gestalt terapii je na vnímání kladen velký důraz. Oproti směrům zdůrazňujícím myšlení či chování, zdůrazňuje Gestalt terapie především vnímání. Předpokladem je, že to ”podstatné” se děje na povrchu, je to zachytitelné smysly a nikoliv analýzou, interpretacemi či myšlením. To potvrzuje i postoj F. Perlse (1996), který se vyjadřuje ve smyslu ”opustit svou mysl a vstoupit do smyslů”. Princip figury a pozadí, který Gestalt psychologie považuje za jeden z principů, podle něhož je organizováno lidské vnímání, se uplatňuje (jak již bylo zmíněno) v teorii Gestalt terapie jako princip fungování celého organismu.
Na poli vnímání potom princip figury a pozadí vysvětluje mechanismus zaměřenosti našeho vnímání, a to v závislosti na intenzitě podnětu (podnět z prostředí) a na naší aktuální potřebě (podnět z organismu). Co z prostředí je v daný okamžik figurou a co pozadím závisí právě na těchto osobnostních a situačních ”proměnných” (motivace). Člověk je v kontaktu se svým prostředím a pro tento kontakt využívá všechny své smysly jako nástroje vnímání.
”Ze studií, které zkoumají vliv motivace na percepci, jasně vyplývá, že příjemce nejenže strukturuje to co vnímá do ekonomických jednotek zážitku, ale také upravuje a cenzuruje to co vidí a slyší a selektivně slaďuje svoje percepce se svými vnitřními potřebami. Například se dokázalo, že hladový člověk bude  s větší pravděpodobností vnímat dvojznačně prezentovaný podnět jako jídlo.” (D. C. McClelland, J. W. Atkinson, 1948 in E. a M. Polsterovi, 2000; str. 41)
V samotné terapii je rovněž kladen důraz na vnímání. Na to co klient i terapeut vidí, slyší, cítí. Jak klient, tak terapeut využívají v průběhu terapie své smysly jako nástroje zkoumání klientovy situace v prostoru pole klient-terapeut. Následný obsah uvědomované skutečnosti vychází z ”informací” pocházejících ze smyslových orgánu a ze schopnosti vnímat. V Gestalt terapii, jde tedy mimo jiné o podporu zaměřenosti na vlastní smysly a vnímání, které je základem uvědomování.
Důraz, který je v Gestalt terapii na vnímání kladen, je jakousi alternativou k přístupům pracujícím především s obsahy mysli. Přístup Gestalt terapie pracuje s tím, co je zjevné a zřejmé. Za ”viditelnými” projevy lidského chování se nesnaží hledat jiné (”hlubší”), ale pracuje s nimi jako s reálnými a plnohodnotnými informacemi.

4.1.2.  Pojem vědomí a nevědomí

Gestalt terapie klade důraz především na práci s tím, co je vědomé. F. Perls (1996) zdůrazňuje skutečnost, že Gestalt terapie si všímá toho co je zřejmé, především toho co se děje na povrchu. Neusiluje o práci s tím, co je obsahem tzv. nevědomí.
”To co se nazývá vědomí, se zdá být zvláštním druhem uvědomování, funkcí kontaktu, kde existují obtíže a překážky v přizpůsobení.” (F. Perls, R. F. Hefferline, P. Goodman, 1976; str. 276)
Pojem vědomí je zde chápán spíše ve smyslu uvědomění, vědomí si něčeho, povědomí. Oproti psychoanalytickému chápání vědomí jako pasivního příjemce dojmů, jako toho co je ovládáno a kde se uplatňuje přemýšlení, je snahou Gestalt terapie vytvořit teorii a metodu tvořivého vědomí, utváření figury a pozadí (F. Perls, R. F. Hefferline, P. Goodman, 1976).
Teorie Gestalt terapie není založena na teorii nevědomí. Díky tomu zde není tento pojem precizován a rozvíjen. Pokud se však pojem nevědomí v teorii Gestalt terapie objevuje, je to především pro porozumění rozdílu v přístupu psychoanalýzy a Gestalt terapie a eventuelního chápání posunu obsahu tohoto pojmu. Nikoli pro nezbytnost konceptu nevědomí jako takového.
Nevědomí je (podle psychoanalytického přístupu) tou oblastí prožívání, která nám ”normálně” není přístupná, ať už pro to, že její obsahy nebyly nikdy vědomé a nebo proto, že její obsahy jsou potlačené a nebo vytěsněné z vědomí, neboť jsou pro nás nějakým způsobem ohrožující (C. S. Hall, G. Lindzey, 1997).
Psychoanalýza se rovněž domnívá, že skutečný význam velké části toho, co si myslíme a co cítíme a děláme, určuje nevědomí, mimo naše vědomí (S. A. Mitchell, M. J. Blacková, 1999).
Otázku funkce vědomí a nevědomí lze nahlížet též z perspektivy pojetí polarit, která je Gestalt terapii blízká. S. Adžaja (2000) uvádí, že C. G. Jung byl přesvědčen o skutečnosti, že když se někdo vědomě identifikuje s jednou stránkou a druhou odmítá, potom se tato odmítaná projeví v nevědomí. Pokud se někdo vědomě staví na jeden pól, potom ho nevědomí postaví na pól opačný. Tímto dvojice protikladů vědomí-nevědomí dosahuje rovnováhy, přičemž dohromady tvoří celek. Přestože je pojetí vědomí a nevědomí chápáno v Gestalt terapii poněkud odlišně, koncepce polarit, která se v Gestalt terapii objevuje a je ovlivněna myšlením C. G. Junga poskytuje na tuto otázku zajímavý pohled.
Podle Gestalt terapie, uvědomění si nějaké skutečnosti souvisí s kontaktem. Nevědomí je mimo kontakt. Nevědomí je pro Gestalt terapii psychickým obsahem, který nevstoupil do vědomí. V Gestalt terapii je osobnost přirovnávána k balónku plujícímu na vodě, kdy je vždy nějaká část na povrchu a zbytek je ponořen. Nevědomí je důsledkem toho, že organismus není v kontaktu s vnějším prostředím (když je ponořen do vnitřního fantazijního světa) a nebo zase naopak s prostředím vnitřním (když je fixován na svět vnější) (K. Humhal in J. Vymětal a kol., 1997).
J. O’ Leary (1992) uvádí, že z psychoanalýzy byla použita koncepce nevědomí, přičemž místo o nevědomí se hovoří o neuvědomování.(viz. výše - Východiska - Psychoanalýza)
Na celou otázku se však dá dívat i z jiné perspektivy. Intrapsychická dynamika, která je právě (např. v psychoanalýze) popsána pojmy vědomí a nevědomí, je v Gestalt terapii vysvětlována na základě principu figura a pozadí (E. a M. Polsterovi, 2000). Mechanismus střídání figury a pozadí je tím, co způsobuje, že určitý obsah (potřeba, podnět, vzpomínka, minulá událost...) je v určitou chvíli předmětem pozornosti a je obsažen ve vědomí. Ostatní obsahy (potřeby, podněty, vzpomínky, minulé události...) tvoří pozadí, nejsou tudíž předmětem pozornosti. Mohou se jím však stát v momentě, kdy se z nějakého důvodu stanou figurou. Tento mechanismus je tím, co určuje intrapsychickou dynamiku (i dynamiku kontaktu se světem, interpersonální dynamiku atd.). Tento úhel pohledu, který je Gestalt terapii vlastní, poskytuje výklad intrapsychické dynamiky, aniž by bylo nutné hovořit v pojmech vědomí a nevědomí.
Zdá se, že vymezení pojmů vědomí a nevědomí v teorii Gestalt terapie není příliš jasné. Jedním z důvodů může být i již zmíněný fakt, že uvažování v kategoriích vědomého a nevědomého není pro přístup Gestalt terapie stěžejní (jako např. pro psychoanalýzu). S pojmy vědomí a nevědomí se potom vypořádává spíše v rámci psychoanalytického východiska a také z dob, kdy pojmy vědomí versus nevědomí byly ve výkladu fungování lidské psychiky objevné a stěžejní. Intrapsychická dynamika, vykládána psychoanalýzou v pojmech vědomí a nevědomí má v teorii Gestalt terapie ekvivalent v podobě principu figury a pozadí. Pojetí principu figury a pozadí odpovídá lépe Gestalt terapeutickému myšlení a současně nabízí výklad dynamiky lidské psychiky. Pouze se místo ”hlubin” orientuje spíše ”na povrchu”.

4.1.3.  Motivace

Vzhledem k tomu, že teorií motivace existuje v psychologii celá řada, je v tomto případě možná vhodnější vymezit ji nejprve spíše obecně na základě jejích charakteristik. Podle M. Nakonečného (1995b) lze motivaci charakterizovat jako proces usměrňování, udržování a energetizace chování, který přestože vychází z biologických zdrojů, je psychickým fenoménem, psychikou řízený druh regulace.
K. Balcar (1983) se vyjadřuje k motivaci v duchu, který se zdá být  blízký základnímu pohledu Gestalt terapie. Uvádí, že činnost člověka je v každé chvíli výběrová, neboli z množství aktuálních podnětů a příležitostí si člověk volí jen některé, na které zaměřuje své poznání a jednání. Obsah a intenzita této činnosti jsou proměnlivé, v závislosti na událostech v jedinci a jeho okolí. Dále uvádí, že motivovanost vyplývá ze vztahu člověka a jeho okolí.
Přestože se v teorii Gestalt terapie nehovoří explicitně o motivaci, to co je obvykle v psychologii jako motivace chápáno a v teoriích motivace popisováno, je zde obsaženo v mnoha tématech. Je to především základní obraz člověka (organismu), který se snaží uspokojit své potřeby a nalézt ”rovnováhu” v poli s prostředím a ostatními lidmi.
Již ve své první knize ”Ego, Hunger and Aggression” F. Perls (1992) uvádí teorii, v které uvádí, že v boji o přežití se stává figurou nejzávažnější potřeba, která organizuje chování individua, dokud není potřeba uspokojena. Potom ustoupí do pozadí, takže po dočasné rovnováze se opět vytvoří místo pro další aktuální potřebu.
Podle J. B. Enrighta (1992), v pojetí Gestalt terapie se zdravý organismus ve svém prostředí neustále zaměřuje na záležitosti, které jsou důležité pro jeho uchování a přežití. Jedná se především o vzájemné výměny, které uchovávají nebo obnovují rovnováhu či hladký průběh funkcí.
J. Mackewn (1997) uvádí, že lidé mají tělesné i emocionální potřeby a přirozenou tendenci je regulovat. Tyto potřeby potom organizují jejich zkušenosti, vnímání, představy, energii, zájem a aktivitu kolem těchto potřeb, dokud nejsou uspokojeny. Pokud je potřeba uspokojena, ustoupí do pozadí a nová potřeba či zájem se může opět stát figurou a cyklus začíná a opakuje se znovu.
Zdá se, že to co nejlépe charakterizuje pojetí motivace v Gestalt terapii, je cyklus uspokojování potřeb, který popisuje seberegulaci organismu (člověka). Teoreticky se v tomto cyklu uplatňují předpoklady a principy Gestalt terapie, jako je: princip organismus-prostředí, figura a pozadí, kontakt, formování a dokončování Gestaltů a další. Tento cyklus je v různých obměnách uváděn různými autory jako ”proces kontaktu” (the cycle of contact), ”cyklus kontaktu” (the cycle of contact), ”cyklus uvědomění” (the cycle of awareness) či ”cyklus Gestalt formace a destrukce” (the cycle of Gestalt formation and destruction) a další. (J. Mackewn, 1997).
Podle J. Zinkera (1978) se psychofyziologický cyklus odehrává v každém z nás, přičemž souvisí s uspokojováním potřeb a je někdy chápán jako cyklus organismické seberegulace.
J. Melnick a S. M. Nevis (in E. C. Nevis, 1992) uvádějí fáze cyklu (Gestalt cycle of experience) v této podobě: První je fáze vnímání a následného uvědomění (Sensation / awareness), kdy dochází k uvědomění si nějakého vnitřního či vnějšího podnětu prostřednictvím smyslů, propriocepce, interocepce, či kinestetických vjemů. Zahrnuje též vliv hodnot, jazyka a vlastních tužeb. Tato fáze je završena schopností ”artikulovat” jasné uvědomění (”toto je”), které vychází z reflexe předchozích vjemů.
V druhé fázi dochází k postupnému nárůstu a mobilizaci energie (Energy / mobilization), kdy poté co je obsah uvědomění ”definován”, individuální zájem a energie začne narůstat. Tím, jak je pozornost a energie věnována dominantnímu obsahu (figuře), ostatní figury ustupují do pozadí. Úkolem této fáze je tedy zostření obrazu aktuální figury vůči rozmanitému pozadí.
Třetí fáze probíhá ve znamení pohybu či akce (Movement or action). Tato fáze ”staví” na obsahu a průběhu předchozích dvou fází. Pokud tyto byly nějakým způsobem blokovány, projeví se to nejvíce právě zde. Třetí fáze zahrnuje schopnost ”pohybovat se” (to move) směrem k objektu svého zájmu.
Čtvrtou fází cyklu je kontakt (Contact). ”Silný” kontakt je založen na jasném uvědomění podpořeném energií. Kontakt rovněž přináší zvýšení a probuzení (arousal) energie. V této fázi ještě pokračuje zvýrazňování aktuální figury. Kontaktní fáze je již pozorovatelná ostatními.
Pátou fází je rozřešení či uzavření (Resolution / closure), což zahrnuje přezkoumání, shrnutí a reflexi aktuálního zážitku a zkušenosti. Dále zahrnuje ”ocenění” toho čeho bylo dosaženo a ”lítost” nad tím, čeho dosaženo nebylo. Je to pomalá fáze, neboť většina energie byla odčerpána a jedinec se ”stahuje” a obrací se k novým podnětům.
Šestou fází je stažení (Withdrawal). Tato poslední fáze, kterou lze chápat jako integraci, je konečnou fází daného cyklu před novým začátkem, před tím, než se bude cyklus opakovat. V této klidové fázi má jedinec málo energie v kontaktu s prostředím. Tato, i předchozí (pátá) fáze probíhají více ”uvnitř” jedince a nejsou tak snadno pozorovatelné ostatními.
Jak již bylo řečeno, podobný cyklus je s dílčími obměnami popsán u více autorů. Např. autoři M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van De Riet (1989) uvádějí cyklus se šesti fázemi, z nichž mnohé jsou totožné s výše zmíněnými. (Uvedu pouze výčet.) Podle těchto autorů jdou fáze cyklu formování a dokončování Gestaltů (který popisuje proces uspokojování potřeb člověka v rámci seberegulace) za sebou v tomto pořadí: 1. Fáze klidu a odpočinku, kdy je pole nediferencované (Rest: Field Undifferentiated); 2. Fáze vynoření se potřeb, vnímání či probuzení (Need Emergence: Sensation or Arousal); 3. Fáze zkoumání možností a představování si (Scan: Awareness or Thought); 4. Fáze volby (Choice: Mobilization of Energy); 5. Fáze kontaktu a akce (Contact: Movement or Action); 6. Fáze přijímání či odmítání něčeho z prostředí (Assimilation or Rejection: Awareness or Thought); 7. Fáze uspokojení z přijetí či odmítnutí (Satisfaction: Fulfillment); 8. Fáze stažení (Withdrawal:. Energy Inward). (Po osmé fázi následuje posléze zase první fáze, přičemž celý cyklus je pojatý jako elipsa.)
Pojetí motivačního cyklu v sobě zahrnuje základní principy teorie Gestalt terapie, které jsou zde propojeny ve funkční celek, popisující uspokojování potřeb a seberegulaci člověka. Jako o součásti jednoho procesu se zde hovoří o principu figury a pozadí, o uvědomění a o kontaktu. Celý cyklus je potom realizován díky energii, která na začátku postupně vzrůstá a po uspokojení (po kontaktu) zase pozvolna klesá. Přestože se jedná o umělé vymezení fází v rámci jednoho kontinua, zdá se, že tento model poskytuje teoretický rámec (spíše popisný než výkladový) motivace lidského jednání.
Přestože se v Gestalt terapii často hovoří o organismu kontaktujícím prostředí a při popisu lidského fungování (uspokojování potřeb, seberegulace) se uvádí především princip uspokojování základních (biologických) potřeb, podobným způsobem člověk uspokojuje i potřeby ”vyšší” (např. seberealizace). Rozdíl bude pravděpodobně v časovém rozsahu tohoto cyklu a v jeho větší složitosti. Vzhledem k tomu, že základní biologické potřeby musí být uspokojovány mnohem častěji, cyklus, který by popisoval uspokojování nějaké vyšší potřeby, by musel obsahovat mnoho ”menších” cyklů, týkajících se právě uspokojování základních potřeb.

4.1.4.  Inteligence

Inteligence není v Gestalt terapii chápána jako zvláštní schopnost, která by byla jako taková studována. Spíše se hovoří o adaptační schopnosti organismu. Ten je chápán jako celek a tudíž i tato ”schopnost” je chápána jako celostní.
Autoři M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van De Riet (1989) uvádí, že organismická zkušenost (znalost) je povahy neracionální či intuitivní spíše než intelektuální (ve smyslu znalost ”o něčem”). Racionalita či intelekt je potom pouze částí organismické inteligence. K tomu dodávají, že takové aktivity jako je pohyb prováděný svaly, rozeznání barvy či rozlišení zvuku hromu, vykonáváme, aniž bychom o nich museli přemýšlet.
F. Perls (1996) rovněž zdůrazňuje, že inteligence je záležitostí celostní, přičemž je to intuice, která je inteligencí organismu.
Tento přístup vychází jednak z holistického pojetí organismu jako celku, jednak z fenomenologického přístupu a je současně reakcí na orientaci ”západní” vědy, která zdůrazňuje intelekt a racionalitu.
Je však otázkou, zda takovýto přístup poskytuje skutečně alternativní pojetí inteligence, zda nenabízí pouze zjednodušení a zevšeobecnění problému ?

4.1.5.  Kreativita

(Kreativita neboli tvořivost, je podobně jako motivace zkoumána jednak v rámci obecně psychologického přístupu, jednak se objevuje jako součást teorie osobnosti. Z důvodu obecnějšího pojetí v rámci Gestalt terapie je zde uvádím pod obecně psychologickým pohledem, přestože by mohly být nahlíženy také jako součást teorie osobnosti.)
Pojem kreativity se objevuje v teorii Gestalt terapie v širším pojetí, než jak je obvykle zkoumán v psychologii. V psychologii je většinou chápán jako specifická schopnost. Poměrně komplexní pojetí kreativity v psychologii nabízí E. Ullrich (1987). Kreativita je podle něho: ”schopnost poznávat předměty v nových vztazích a originálním způsobem (originalita, nová kombinace), smysluplně je používat neobvyklým způsobem (flexibilita), vidět nové problémy tam, kde zdánlivě nejsou (senzitivita), odchylovat se od navyklých schémat myšlení a nepojímat nic jako pevné (proměnnost) a vyvíjet z norem vyplývající ideje i proti odporu prostředí (nonkonformismus), jestliže se to vyplatí, nacházet něco nového, co představuje obohacení kultury a společnosti”. (E. Ullrich in M. Nakonečný, 1995a; str. 107)
V Gestalt terapii se hovoří o kreativitě v souvislosti s nejobecnějšími otázkami. Autoři F. Perls, R. F. Hefferline, P. Goodman (1976) hovoří o tom, že veškerý kontakt je tvořivý a dynamický, neboť spočívá ve ”vypořádávání se” s tím, co je nové (veškerý kontakt je tvořivým přizpůsobením organismu a prostředí). Je to právě tvořivý kontakt v poli organismus-prostředí, který umožňuje růst. V tomto kontextu potom autoři chápou psychologii (jak již bylo uvedeno výše) jako studium tvořivého přizpůsobení a ”abnormální” psychologii jako studium překážek, zábran a nebo jiných nehod v průběhu tvořivého přizpůsobení.
Dále autoři uvádí, že uvažují o tvůrčím přizpůsobení jako o základní funkci já, kdy já je systémem tvůrčích přizpůsobení. (V tomto bodě se otázka kreativity posouvá z obecně psychologického pohledu do oblasti teorie osobnosti.) Za tvůrčí funkci považují seberegulaci, střetávání novinky, destrukci a reintegraci zkušenosti. Chápání tvořivého přizpůsobení zde vystupuje v kontrastu k pasivnímu přizpůsobení se ve smyslu přijetí stereotypu a podřízení se ”realitě”.
Podle M. S. Lobb (2000) lze chápat kreativitu jako výraz jedinečnosti individua, zatímco přizpůsobení (adjustment) jako výraz vzájemnosti, která je nezbytná pro sociální život, přičemž obě kvality mohou být kombinovány
J. Zinker (1978) píše přímo o ”kreativním procesu” v Gestalt terapii. Podle něj kreativita není pouze pojem (koncepce), ale sám akt, uskutečnění toho co je naléhavé, co vyžaduje aby bylo vykonáno. Není to pouze vyjádření jednotlivce, ale rovněž sociální akt - sdílení s ostatními lidmi. Kreativita je také aktem hrdinství, kdy je člověk ochoten riskovat zesměšnění či neúspěch. Gestalt terapie je podle něho skutečným svolením k tomu být kreativní, neboť jedním z hlavních nástrojů terapie je experiment, který umožňuje vyzkoušet nové formy možného ”fungování”.
Jak je vidět v psychologické definici kreativity podle E. Ullricha (na začátku této kapitoly), pojetí kreativity v rámci psychologie má mnoho společného s tím, co vyzdvihuje obecně ve své teorii Gestalt terapie. Přehled některých rysů tvořivých lidí, které uvádí J. S. Dacey a K. H. Lennon (2000) také připomíná kvality, na něž upozorňuje Gestalt terapie. Jsou to např. otevřenost vůči zkušenostem, pocit vlastní odpovědnosti za to co se jedinci přihodí, zpochybňování toho co je status quo, větší nezávislost na mínění druhých, menší strach z vlastních podnětů a emocí atd. (Podobné kvality se objevují např. v pojetí zdraví či optimální osobnosti v Gestalt terapii.)
V teorii i praxi Gestalt terapie je často zdůrazňována novost, situační proměnlivost, spontánnost, individualismus, svoboda a nezávislost. To jsou také vlastnosti, které se objevují při snaze o postižení problematiky kreativity či kreativních lidí. Zdá se, že kreativita je schopnost, se kterou se v Gestalt terapii ”počítá” a která rozhodně nechybí člověku, který je očima Gestalt terapie vnímán jako zdravý jedinec, či jako optimální osobnost.
V rámci terapeutické situace je klient povzbuzován k tomu, aby byl tvořivý a aby zkoušel a hledal nové možnosti. Vzhledem ke způsobu práce Gestalt terapeuta, je to právě jeho schopnost tvořivosti, která je předpokladem dobré terapie.

4.2. Metodologie

(Metodologií zde není míněna metodologie výzkumů zabývající se např. výsledky a účinností Gestalt terapie či jejích faktorů, ale metodologie Gestalt terapeutického přístupu obecně.)
Metodologie je naukou o všeobecných metodách vědecké činnosti, nebo o speciálních metodách určitého vědního oboru, je souborem konkrétních metod určitého druhu činnosti (L. Rejman, 1971). 
Psychologická metodologie potom představuje systém názorů o principech, způsobech, metodách a možnostech poznání toho, co je předmětem psychologie a o způsobech psychologického výzkumu (P. Hartl, H. Hartlová, 2000). 
Vzhledem k tomu, že v případě Gestalt terapie se jedná o psychoterapeutický směr a přístup, předmětem zájmu není zkoumání obecných zákonitostí, ale individuálních zvláštností jednotlivců. Z pohledu obecné psychologické metodologie je tomu nejblíže přístup idiografický, který je zaměřen právě na popis zvláštního, jedinečného, neopakovatelného a který neusiluje o porovnávání daných jevů a jejich zobecňování. Nejedná se o činnost výzkumnou ve smyslu sběru dat v rámci vědeckého projektu (teoretického či aplikovaného), kterému odpovídá přístup nomotetický, zaměřený naopak na zobecňování zkoumaných jevů a vyvozování obecných zákonitostí (L. Maršálová, O. Mikšík a kol., 1990).
Z již uvedeného je zřejmé, že se jedná o metodologii, respektive způsob práce v rámci vlastního procesu psychoterapie, který vychází z určitých teoretických - psychologických i filozofických předpokladů (viz. výše). Konkrétní způsob práce potom spočívá nikoli v objektivním zkoumání či sběru dat pro následné posouzení (jako v případě psychologického výzkumu či diagnostiky), ale v bezprostředním prozkoumávání klientovy situace v perspektivě teď a tady. Cílem je spíše poznávání klienta v aktuální interakci s terapeutem.
Jsou to právě teoretické předpoklady a východiska Gestalt terapie, která určují podobu a způsob práce v terapii. Fenomenologická metodologie apriorně odmítá vztah subjekt - objekt a snaží se přistupovat k jevům jako k jedinečným fenoménům.
Cílem Gestalt terapie není zajištění standardní situace s následným uplatňováním objektivních metod za účelem získání co nejpřesnějších dat. Subjektivismus je zde na místě, neboť vyplývá z fenomenologického přístupu, jedinečnosti setkání tarapeuta a klienta a situačnosti teď a tady. Díky tomu se terapeut nemůže ze situace a ze vztahu z klientem distancovat, ale je zde plně zahrnut. Každý terapeut vytváří s každým klientem (či klienty) jiné pole a tím jsou eventuelní zobecněná data „nepřenosná“. Terapeutický proces je potom zkoumáním, respektive prozkoumáváním klientovy situace v rámci terapeutického vztahu v perspektivě teď a tady. Získané „informace“ jsou bezprostředně zužitkovány ve vlastním terapeutickém procesu, a to v podobě zpětných vazeb, intervencí terapeuta, poznání na straně klienta a pod.
(S otázkou metodologie souvisí otázka terapeutických nástrojů, metod a technik. Ale vzhledem k tomu, že metody a techniky spadají  spíše do oblasti praxe, zmíním se o nich jen velmi stručně.)
Podle G. M. Yontefa (1993) jsou dvěma hlavními nástroji v Gestalt terapii uvědomování a dialog (popis viz. výše - Principy Gestalt terapie), přičemž oba se uskutečňují v perspektivě teď a tady, v rámci fenomenologického přístupu. Vedle těchto hlavních „nástrojů“, se v Gestalt terapii uplatňuje experiment a experimentování. P. Clarkson, J. Mackewn (1993) uvádějí, že experiment v Gestalt terapii má širší význam než pojetí vědeckého laboratorního experimentu. Dále uvádějí, že v pojetí F. Perlse byl „experiment“ užíván k popisu terapeutické situace, ve které byl klient povzbuzován zkusit „nové chování“ a sledovat co se stane. J. Zinker (1978) uvádí, že experiment (v Gestalt terapeutickém pojetí) „chce“ po člověku, aby aktivně prozkoumal sám sebe.
Experimentů existuje celá řada a mohou být variovány či tvořeny nově podle situace (záleží na konkrétní situaci a  zkušenosti, eventuelně preferenci terapeuta). Vedle jednotlivých experimentů, které mohou, ale nemusí být využívány, se hovoří obecně o experimentálním přístupu v Gestalt terapii. Práce v rámci terapeutického procesu je v širším smyslu chápána jako experimentální, neboť klient i terapeut jsou v situaci teď a tady, bez možnosti kontroly a predikce toho co se bude dít za chvíli.
V neposlední řadě jsou to jednotlivé techniky, které mohou být v průběhu terapie využívány a které se mohou s experimenty překrývat. Jsou to např. hraní rolí, přehánění, technika prázdné židle, využívání řízené imaginace a obsahu fantazie, techniky práce se sny, práce s tělem. a pod.
Otázka metodologie u psychoterapeutického směru Gestalt terapie, je obtížně popsatelná a srovnatelná s koncepcí tradiční vědecké (pozitivistické) metodologie, uplatňované mimo jiné také v psychologii. Východiska a předpoklady obou přístupů jsou odlišné a z toho důvodu je obtížné vytknout perspektivu, z jaké je možné, tyto metodologické přístupy vyložit či srovnat. Zdá se, že na této úrovni by mohl „přijít na řadu“ „jazyk“ filozofie a metodologie vědy, či „jazyk“ psychologické a psychoterapeutické metateorie. Pro účely této práce však postačí opětovné zdůraznění odlišnosti východisek obou metodologií a „apel“ na „nerezignování“ při  vzájemné „komunikaci“ metodologií obou přístupů.

4.3. teorie osobnosti

Pojem osobnost se v teorii Gestalt terapie vyskytuje někdy spolu s pojmem organismus. Pojem organismus se zde užívá pro zdůraznění toho, že základní principy a způsob fungování osobnosti (na které teorie Gestalt terapie poukazuje) jsou shodné s ostatními živými organismy. Teorie osobnosti v Gestalt terapii nepředstavuje jednotný obraz, je spíše postavena na dílčích teoretických předpokladech a principech. (Některé z nich již byly samostatně uvedeny výše, z toho důvodu se jim nebudu podrobněji věnovat.)
F. Perls, R. F. Hefferline, P. Goodman (1976) uvádí, že já (self) je systémem kontaktů v každém okamžiku. Takovéto ”já” je charakterizováno jako proměnlivé, neboť se mění v důsledku potřeb, podnětů z prostředí a v tomto kontextu je vlastně soustavou odpovědí. Aktivita já spočívá ve vytváření figur a pozadí, utváření Gestaltu v poli a je zároveň hranicí kontaktu v činnosti. Já tedy není chápáno jako fixní instituce, neboť se vyskytuje tam, kde dochází ke kontaktu, k interakci na hranici. Já jako systém kontaktů stále integruje percepčně-proprioceptivní  funkce, motoricko-svalové funkce a organické potřeby, je vědomé, orientuje se, provádí agresi a manipuluje a emočně pociťuje přiměřenost kontaktu organismu a prostředí. Osobnost je potom utvořená figura, kterou se stává já, je asimilována k organismu a sjednocuje se s výsledky předchozího růstu. Osobnost je odpovědnou strukturou já.
G. M. Yontef (1993) popisuje teorii osobnosti na základě několika předpokladů a konceptů. Prvním je vzájemná závislost organismu a prostředí (pole organismus-prostředí), kde odlišováním sebe od prostředí a kontaktováním prostředí jedinec buduje své hranice. Odlišování i kontaktování jsou dvě funkce osobnosti jedince. Odlišováním sebe od okolí jedinec uzavírá hranice vlastní osobnosti, kontaktováním okolí tyto hranice otevírá. V rámci seberegulace je nezbytné, aby jedinec rozlišoval, co je pro něho prospěšné a co škodlivé. To prospěšné jedinec asimiluje do vlastní osobnosti, to co je škodlivé zavrhne, odmítne. Takovýto kontakt, který rozlišuje, vede k růstu osobnosti. Druhým konceptem je podle Yontefa psychický metabolismus. Ten vychází z přirovnání vývoje osobnosti k procesu přijímání potravy. K růstu osobnosti dochází přijímáním vhodných a přiměřeně velkých ”soust” (myšlenek, vztahů, vzorců chování). Jedinec je buď přijme a nebo odmítne (vyplivne). Předpokladem je důvěra ve vlastní vnímání. Třetím konceptem je regulace hranic osobnosti. Aby byla možná výměna mezi vlastní osobností (self) a prostředím, musí být hranice prostupná, ale současně pevná pro udržení nezávislosti. Ne všechno z prostředí je vhodné k přijetí. Je tedy nutné rozlišovat a filtrovat a to v souladu s aktuálními potřebami. Dominantní potřeba dává organismu signály až je jí vyhověno, a nebo je překryta potřebou naléhavější. Tento koloběh se stále opakuje, takže hranice musí být neustále regulovány. Čtvrtým konceptem je organismická seberegulace, neboli způsob regulace chování člověka. Organismická seberegulace je založená na relativně přesném potvrzení toho „co je”, oproti podmiňovací seberegulaci (shouldistic) podmiňovací, která je založená na příkazech typu „mělo by se”. V případě organismické seberegulace se rozlišování a učení děje holisticky, s přirozenou integrací mysli a těla, myšlenek a pocitů, spontánnosti a uváženosti.
M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van De Riet (1989) popisují strukturu osobnosti tak, že každá osobnost vnímá, zakouší potřeby, touhy, myšlenky, zájmy a emoce, plynule skrze proces formování a dokončování Gestaltů. Vztahy mezi figurou a pozadím, které jedinec zažívá jsou řešeny spontánně a nebo jsou odloženy jako nedokončené, přičemž ustupují z pole bezprostředního prožívání a jiné záležitosti mohou vstupovat do vědomí. Tak jak figury ustupují z popředí, některé jsou zadrženy v pozadí jako relativně stálé konstrukty, názory nebo postoje. Tento proces rozvíjení vztahů mezi figurou a pozadím je stále probíhajícím, proměnlivým a dynamickým procesem.
„Osobnost je tedy v pojetí Gestalt terapeutického přístupu ve své podstatě strukturovaná z figurálních interakcí v jedinci a interakcí mezi jedincem a prostředím, jako soustava (soubor) základních struktur a procesu stálých změn.” (M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van De Riet, 1989; str. 21)
D. van Baalen (1999) navazuje při popisu teorie osobnosti na „organismické” pojetí K. Goldsteina a na schéma osobnosti podle I. From. Pro popis teorie osobnosti považuje za důležité definovat pojmy jako self, ego, id a osobnost. To, co je podle Baalena z Goldsteinova pojetí pro teorii osobnosti podstatné, je předpoklad, že chování je vždy organizováno a vždy zahrnuje celý organismus. „Self” jako funkce pole (self-organizující princip či organismická self-regulace) může být rozdělena na tři podfunkce. Jednou je ”id funkce”, která představuje potřeby. Druhou je ”osobnostní funkce (personality function)”, která zahrnuje zkušenost ”kým jsem v té které chvíli, s tím kterým člověkem”. Třetí je ”ego funkce”, která reprezentuje aktivitu - ”co dělám, když vím co potřebuji a kdo v tu chvíli jsem.
Podoba a průběh těchto funkcí záleží na konkrétní osobnosti. Tyto tři funkce tvoří dohromady sebeorganizující princip (Self organising principle). Plně fungující osobnost má plně rozvinutý sebeorganizující princip a je schopná se ”organizovat” v poli. V případě ”nepřítomnosti” (i dočasné) některé z funkcí je omezena i kapacita sebeorganizujícího principu (schopnosti sebeorganizace).
Zdá se, že pojetí teorie osobnosti v Gestalt terapii nabízí dynamický obraz osobnosti a to v závislosti na vzájemných interakcích s prostředím a při uspokojování vlastních potřeb. V tomto podání není  osobnost statická entita, ale aktuální ”výsledek” dané situace, v které se jedinec nachází. Přístup Gestalt terapie nechápe osobnost jako konstantní, ale naopak jako apriorně proměnlivou v kontextu vlastní seberegulace.

4.3.1.  Vývoj osobnosti

Otázka vývoje osobnosti (také) není v Gestalt terapii uceleně zpracována a podobně jako ostatní otázky je nahlížena prostřednictvím východisek a principů teorie Gestalt terapie. V rámci teorie se objevuje naznačena v rámci různých perspektiv pohledu.
F. Perls, R. F. Hefferline, P. Goodman (1976) se dívají na vývoj prvních let dítěte v perspektivě principu organismu a prostředí, přičemž důraz kladou na způsob přijímání potravy. Podle těchto autorů splývá zárodek v prenatální fázi s matkou (je s ní v konfluenci), přičemž matčino tělo mu zajišťuje kyslík, potravu i prostředí. Po narození již dítě žije odděleně a např. kyslík musí získávat z prostředí samo. Ale potravu dostává od matky ”předpřipravenou”. Tento způsob přijímání potravy je obdobou úplné introjekce (přijímání, respektive pohlcování ”cizího” materiálu z prostředí bez zpracování či asimilace), neboť materiál je polykán vcelku. V dalších stádiích vývoje, když už má dítě zuby, vybírá si a zpracovává to, co prostředí nabízí. ”Místo aby přijímalo to, co je dáváno a nekriticky to introjikovalo, žvýkáním přepracovává to, co je poskytováno prostředím tak, aby zajistilo asimilaci.” (F. Perls, R. F. Hefferline, P. Goodman, 1976; str. 232)
Dá se říci, že již v prvních letech života má tedy dítě zkušenost konfluence (splynutí), introjekce (polykání bez zpracování), asimilace (přizpůsobování si prostředí) a diferenciace. Tyto zkušenosti jsou základem psychických mechanismů a kontaktových funkcí. (viz. dále - Zdraví a nemoc)
S otázkou vývoje souvisí otázka zrání (maturation). Proces zrání chápe F. Perls (1996) obecně jako vývoj od podpory z okolí k sebepodpoře. Tak jak se dítě stává více nezávislým a mobilizuje své zdroje a možnosti, vytváří si více své vlastní podpory. Frustrace, kterou dítě při uspokojování (respektive při překážkách v uspokojování) potřeb zažívá, ho vede k pokusům manipulovat okolím, aby se této frustraci vyhnulo. Ale pouze překonáváním frustrace mobilizací vlastních zdrojů, je možný osobnostní růst. Manipulováním zůstává dítě (či dospělý) v závislosti na svém okolí, přičemž se nenaučí rozvíjet plně svůj potenciál.
M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van De Riet (1989) připouštějí, že člověk jako sociální bytost nebude nikdy plně soběstačný (self-sufficiency), ale přesto je možné usilovat o co největší soběstačnost v rámci možností. Zrání není lehké, neboť s každým krokem dítě a později i dospělý vstupuje do nových situací a opouští staré jistoty. Zrání je spojeno se strachem, neboť novost v sobě obsahuje riziko. Avšak každý krok v procesu vývoje a zrání zahrnuje možnost rozvoje nových aspektů osobnosti. Ohledně otázky identity se autoři zmiňují v tom smyslu, že v raných stádiích vývoje je pocit identity odvozen z reakcí (responses) důležitých blízkých osob. Ale tato identita může být formována mylně vzhledem k tomu, kým tento jedinec ve skutečnosti může být, když se jeho autentické self může objevit a růst. Zrání osobnosti představuje progresivní vývoj autentické identity, přičemž podobně jako sebeaktualizace probíhá po celý život.
Pojetí vývoje z perspektivy teorie pole rozvádí D. van Baalen (1999) v podobě čtyřech formativních fází. Je nutné poznamenat, že v kontextu teorie pole není možné se dívat na vývoj jednotlivce izolovaně od jeho prostředí, ale jako na jeho součást, jako na funkci pole. V tom se toto pojetí liší od jiných vývojových teorií (např. S. Freuda či M. Mahlerové). Ačkoli se jedná o odlišná teoretická východiska, jsou tyto fáze srovnatelné se stádii J. Piageta.
První formativní fáze zahrnuje období od narození do 2 let. V této fázi se pole dítě-matka organizuje podle potřeb dítěte a podle potřeby matky být zde pro dítě. Hranice kontaktu matka-dítě je tvořena vzájemnou odpovídající senzorickou a motorickou aktivitou. (Toto koresponduje s Piagetovým senzorimotorickým stádiem.)
Pokud matka ”odpovídá” neadekvátní senzorickou a motorickou aktivitou ve vztahu k dítěti, nevytváří se hranice kontaktu a pole není formováno. Stupeň ”absence” matky ve vztahu k dítěti (a věk dítěte) rozhoduje o jeho pozdější (ne)schopnosti spoluvytvářet hranici kontaktu a organizovat sebe v rámci pole. Aby dítě ”přežilo”, snaží se dělat to, co matka očekává. Díky tomu se posouvá ze svojí pozice (vyjadřování svých potřeb) na pozici matky (splňování jejích potřeb). Dítě se tak ve snaze o ”přežití” dostane příliš brzy z pozice toho, kým by mohlo ve skutečnosti ve vztahu být. (Možnou psychopatologickou konsekvencí takto nepříznivého vývoje může být to, co DSM-4 a ICD-10 popisuje jako psychotický syndrom. Tento jedinec má sníženou schopnost organizovat pole, což se projevuje i v kontaktu s terapeutem.)
Druhá formativní fáze zahrnuje období od 2 do 7 let. Pokud proběhne první fáze ”dobře” (matka ”odpovídá” adekvátně reakcím dítěte), jsou zde nové možnosti pro dítě a pro jeho účast v poli. Dítě se nyní učí pamatovat si obraz matky ve své představě, když u něho matka není. Pole je organizováno dítětem a částí dítěte, která nese představu matky. Hranice kontaktu a dynamika jsou v dítěti a v jeho zkušenosti, že není ztraceno, i když u něho matka není právě přítomná. Představa matky teď napomáhá dítěti v jeho větší nezávislosti. Prostředí představuje pro dítě zdroj uspokojení potřeb. Dítě vnímá sebe jako ”centrum” pole, přičemž okolí, matka i ostatní lidé jsou zde pro uspokojování jeho potřeb.
Třetí formativní fáze zahrnuje období od 7 do 12 let. Ve třetí fázi může dítě v případě příznivého vývoje korigovat svou ”vnitřní hranici kontaktu” v rámci kreativního přizpůsobení a to ve vztahu k matce i k ostatním. Dítě je nyní schopno organizovat se v poli, aniž by bylo jeho centrem a je rovněž schopno vnímat potřeby druhých. Pole může být organizováno také odložením potřeb dítěte a ”přenesením” na jiné ”místo”.
Čtvrtá formativní fáze zahrnuje období od 12 let. V této fázi dochází k dalšímu poklesu závislosti na lidech v okolí. Dítě nyní může být součástí širšího pole a organizovat se v něm navzdory nárokům, nejasnosti a abstraktnosti tohoto pole a to bez zasahování matky.
D. van Baalen (1999) dodává, že pro psychoterapii má význam skutečnost, že způsob vztahování se klienta v minulosti se objeví v terapeutickém vztahu jako nedokončená figura. Terapeut může zakusit jak se cítí a prožívá v poli s tímto klientem a díky svému uvědomění se může ”chovat” jinak než ”lidé” z klientovy minulosti. Pole se může začít organizovat jinak a to, co bylo nedokončené, se může dokončit.
V Gestalt terapeutickém pojetí vývoje osobnosti je v popředí zájmu jedinec, který se z původní závislosti na ”prostředí” stává stále více nezávislým a to jak v perspektivě principu organismu a prostředí, tak v perspektivě teorie pole. V případě zdravého vývoje zamění jedinec podporu z prostředí (např. od matky) za vlastní sebepodporu, kterou postupně vývojem a zkušenostmi získává. Od stavu původní nerozlišenosti dochází ke stále větší diferencovanosti od okolí. Eventuelní překážky ve vývoji, které mohou vyústit do poruchy či nemoci, jsou teorií Gestalt terapie nahlíženy jako poruchy růstu osobnosti, který se odehrává po celý život. První roky života jsou však pro vývoj stěžejní a proto vážnější komplikace v tomto období přináší i závažnější poruchy.

4.3.1.1.  Zralost

Zralost (maturity) obecně, jako dosažení určité vývojové úrovně, může být chápána jednak jako zralost funkční (ve smyslu např. zralosti psychické, biologická, intelektové...) a jednak jako zralost osobnostní. Zralost funkční je obvykle lépe definovatelná (např. zralost sexuální). Pojetí zralé osobnosti podléhá více filozofickým a hodnotovým předpokladům a je obtížněji vymezitelné. Otázkou funkční zralosti se zabývá spíše psychologie či biologie. V psychoterapeutických přístupech se častěji objevuje otázka zralosti osobnostní.
F. Perls (1996) hovoří o zralosti v souvislosti s dospělostí. Cílem terapie je podle něho dozrát, dospět. Zralý člověk je podle něho integrovanou, relativně úplnou osobností, která převzala odpovědnost za svůj život, akceptuje sama sebe  a uvědomuje si co nejvíce věcí. Přičemž zralost či úplnost nejsou absolutní, je to otázka rozvoje, růstu. Vždy může být ještě něco integrováno či rozvíjeno.
Zralost jako výsledek procesu zrání a vývoje zahrnuje podle autorské trojice M. P. Korb, J. Gorrel, V. Van De Riet (1989) kvality jako odpovědnost za své vlastní pocity, zkušenosti a chování, sebeaktualizaci jako rozvíjení již přítomného potenciálu, autenticitu a schopnost plného kontaktu (contactfulness).
Pojetí zralosti v Gestalt terapii se částečně kryje s tím, co je cílem terapie, s pojetím optimální osobnosti a s chápáním duševního zdraví. Zdá se, že takovéto chápání zralosti klade na ”potenciálně zralého” člověka mnoho požadavků. Pouze málo lidí by takto mohlo být označeno za zralé. Představuje to tedy nejen dosažení určitých kvalit, ale současně předpoklad celoživotního rozvoje.

4.3.2.  Charakter

Pojem charakter je v psychologii osobnosti popisován nejednotně, přičemž existuje celá řada různých pojetí. Podle M. Nakonečného (1995a) se v psychologii objevuje zhruba dvojí užívání tohoto pojmu. V čistě psychologickém smyslu představuje individuální zvláštnost člověka a ve smyslu ”morálního charakteru”, představuje pohotovost či její nedostatek jednat podle určitých etických principů. Charakter je chápán na jedné straně jako to, čím je daný jedinec (osobnost) typický, osobitý, zvláštní. Vedle tohoto poněkud neutrálního pojetí je charakter spojován s hodnotovým systémem a s morálkou. V krajní podobě může být spojován s konformitou. Bez ohledu na rozsah odlišnosti pojetí  charakteru v psychologii, se zdá, že tento pojem odkazuje k jisté stálosti, ”neměnnosti” či soustavě zvyků. Něčemu, podle čeho lze do jisté míry předpovědět chování jedince.
V teorii Gestalt terapie je oproti tomu zdůrazňována změna, procesuálnost, princip ”teď a tady”, spontaneita a novost. Mechanismus střídání figury a pozadí stejně jako uspokojování potřeb, se odehrává vždy v ”nové” situaci. Podle teorie pole dochází při změně v poli ke změnám jeho jednotlivých částí a naopak. To znamená, že vše prochází stálým vývojem a změnou.
Podle F. Perlse (1996), dochází na hranici kontaktu organismu a prostředí ke změně. Při kontaktu s jiným člověkem se vzájemně prostřednictvím tohoto kontaktu měníme. V tomto kontextu je potom charakter strnulý systém, který znemožňuje chovat se podle situace.
„Asi se bude zdát paradoxní, když řeknu, že nejbohatší člověk, nejproduktivnější, nejtvořivější osobnost je člověk, který nemá charakter.” (F. Perls, 1996; str. 15)
Člověk je prostřednictvím charakteru nucen chovat se určitým způsobem. Tím je však omezován a nemůže využívat celý repertoár možností a způsobů reagování či chování, které se v dané chvíli nabízí. Je to především společnost, která vyžaduje, aby měl člověk charakter, neboť potom je předpověditelný a zařaditelný.
Z předpokladů teorie Gestalt terapie je zřejmé, že to, co je obvykle chápáno jako charakter, není tím, o co Gestalt terapie ve svém směřování usiluje. Je ovšem otázkou, zda toto platí ve všech případech?
Zdá se, že pro lidi (klienty), kteří mají příliš obran a problémy se spontaneitou, s tím chovat se podle vlastních tendencí a potřeb, platí, že charakter se pro ně může stát ”strnulým systémem”, který jim zabraňuje chovat se přirozeně. V jejich případě bude pravděpodobně vhodné rozvíjet spontaneitu a ”rozvolňovat” obrany a vnitřní kontrolu. Ale co v případě lidí (klientů), kteří mají naopak problémy se zařazením se do společnosti, se základními pravidly a normami ? V jejich případě by asi bylo na místě rozvíjet stálost, smysl pro řád a tradici, schopnost dostát závazkům apod.
Obraz o tom, s čím Gestalt terapie pracuje a z jakých hodnot vychází, je částečně zkreslen Perlsovým pojetím Gestalt terapie a tím, že vycházel především ze zkušenosti se zdravými a s neurotickými klienty. Ti měli častěji problémy se svou strnulostí, obranami a kontrolou. Ale pokud Gestalt terapie aspiruje na práci i s jiným druhem klientely, bude zapotřebí pracovat i s jinými kvalitami, než jaké jsou s Gestalt terapií obvykle spojovány. V tomto případě to znamená, být jako terapeut schopen pracovat s jedním klientem na jeho spontaneitě a s jiným na jeho stálosti či závazcích.

4.3.3.  Optimální osobnost

Představu optimální osobnosti či ideálního člověka lze formulovat v rámci každého psychoterapeutické systému a přístupu. Podoba či obraz optimální osobnosti jsou potom vytvářeny na základě hodnot a preferencí daného systému. Dá se říci, že představa optimální osobnosti poskytuje mimo jiné jakýsi rámec či vodítko pro směřování v terapeutickém úsilí. Optimální osobnost může být chápána zhruba ve dvou základních pojetích. Jedním je individuální představa optimální osobnosti jako něčeho, čeho může dosáhnout každý jedinec. druhým je představa optimální osobnosti jako ideálu, který je však prakticky neuskutečnitelný a slouží spíše jako vzor směřování.
R. W. Coan (1999), který se přímo zabývá pojetím optimální osobnosti v různých myšlenkových, filozofických, psychologických a psychoterapeutických systémech, dává do vztahu pojem optimální osobnost a pojem duševní zdraví. V obou případech se jedná o žádoucí stavy, o jejichž podporu či navození psychoterapie nějakým způsobem usiluje.
V Gestalt terapii se také objevuje představa optimální či ideální osobnosti ve spojení s pojetím duševního zdraví. A to mimo jiné proto, že zdraví není definováno  pouze funkčně, ve smyslu nepřítomnosti symptomu, ale zahrnuje i charakteristiky, vlastnosti a hodnoty, v kterých se překrývá s představou optimální osobnosti. (viz. dále - Zdraví a nemoc)
Podle R. W. Coana (1999) je optimální osobností z hlediska Gestalt terapie osobnost, která si plně uvědomuje vše co se děje v jejím poli, uvědomuje si každou potřebu, své tendence, impulsy, projekce a polarity. Je schopná žít plně ”zde a nyní”, je schopná převzít plnou odpovědnost za vlastní pocity a činy, je přirozená a spontánní. V Gestalt terapii je kladen důraz na individualitu, nezávislost a tím i respekt k individualitě druhých, což jsou vlastnosti, o nichž se v souvislosti s optimální osobností dá rovněž hovořit.
J.  O. Prochaska a J. C. Norcross (1999) uvádějí, že ideálním stavem v Gestalt terapii je, když lidé dojdou ke zjištění, že již nepotřebují terapeuta, neboť jsou zakotveni sami v sobě. Přijímají odpovědnost za směřování svého života a i za to, když budou díky své individualitě postaveni na okraj společnosti. Ideální člověk je svobodný, tvořivý a dokáže plně prožívat všechny kvality života.
V souvislosti s uvažováním o podobě optimální osobnosti v Gestalt psychologii se nabízí otázka, zda vztahování se k této představě není v kontrastu k filozofii Gestalt terapeutického myšlení ?
G. M. Yontef (1993) uvádí, že v Gestalt terapii se klade důraz na nepodmiňování (no shoulds), přičemž největší hodnota je věnována sebeurčení a nezávislosti. Podobně se neuvažuje jak by věci měly být, ale jak jsou. Není potom představa optimální či ideální osobnosti v těchto souvislostech zavádějící v tom, že odkazuje spíše k ideálu než ke skutečnosti a k tomu co je? Domnívám se, že by potom bylo vhodnější mluvit o jakémsi individuálním potenciálu, který jedinec může (ať už za pomoci terapie a nebo sám) naplňovat.

4.4.  Zdraví a nemoc

Biomedicínský přístup, který umožnil rozvoj současné vědecké medicíny, zvěcnil tělo jako předmět zkoumání a to pro lepší porozumění příčinám chorob. Zdraví chápe většinou jako nepřítomnost nemoci (B. Baštecká, P. Goldmann, 2001). Gestalt terapie představuje jednu z alternativ k tomuto tradičnímu přístupu.
Pojetí nemoci se v Gestalt terapii odvíjí od toho, jak chápe zdraví a fungování zdravé osobnosti. Zdraví je podle Gestalt terapie možné definovat několika způsoby. Tyto definice však nejsou v kontrastu, ani nejsou alternativami. Záleží spíše na úhlu pohledu a na výkladové rovině.

4.4.1.  Zdraví

Podle teorie Gestalt terapie je to proces seberegulace organismu, který je základní vrozenou potřebou a projevuje se v tendenci k celistvosti. Tato tendence se uplatňuje ve snaze dokončovat nedokončené situace a vytvářet dobré tvary (Gestalty). Z tohoto obecné-ho chápání se potom odvíjí pojetí zdraví a nemoci.
G. M. Yontef (1993) podává hned dvě definice zdraví. Podle jedné je zdraví definováno jako ”dobrý Gestalt jako polarita”. Dobrý Gestalt se projevuje především zřetelností - dobře zformovaný obraz (figura) vystupuje na méně zřetelném pozadí. Vztah mezi tím co je figurou a tím co je pozadí je význam. Ten je ve správném Gestaltu jasný. Dobrý Gestalt podává definici zdraví nezávislou na obsahu.
Podle druhé definice (tamtéž) chápe zdraví jako ”kreativní přizpůsobení” (creative adjustment). To znamená, že osobnost, která je schopná kreativního přizpůsobení přebírá odpovědnost za ekologickou rovnováhu mezi sebou a okolím (myšlenka kreativního přizpůsobení pochází již od F. Perlse). Z toho vyplývá, že cílem psychoterapie by nemělo být pouze přizpůsobení se, ale spíše podpora a znovunastolení individuální schopnosti vlastního kreativního přizpůsobení.
V dalším pojetí zdraví rozvádí autorská trojice M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van De Riet (1989) seznam dovedností (původně od C. Naranja), které jsou považovány za ”zdravé”. Seznam obsahuje v rozšířené podobě následujících 13 bodů: ”Žít v ‘nyní’; žít ve ‘zde’, v okamžité situaci; Přijmout sebe takového jaký jsem; Vnímat své okolí a vstupovat s ním do interakce tak, jak je, ne jak bych si ho přál mít; Být k sobě upřímný; Vyjadřovat se z hlediska toho co chci, myslím si, cítím a nemanipulovat sebou ani druhými pomocí racionalizací, očekávání, soudů a zkreslování; Prožívat plně celé rozpětí emocí, nepříjemných i příjemných; Nepřijímat žádné vnější požadavky, které protiřečí mé nejlepší zkušenosti se sebou; Být ochoten experimentovat, vstupovat do nových situací; být otevřený změně a růstu; Udržovat své vzpomínky a obavy z budoucnosti v zorném poli; Být připraven k otevřenému dialogu s osobami, myšlenkami, věcmi a institucemi, ve kterých žiji; Používat slovo přiměřený jako kritérium svých voleb.” (M. P. Korb, J. Gorell, V. Van De Riet, 1989; str. 46) Autoři dodávají, že podobné principy se neobjevují pouze v Gestalt terapii, ale obsahuje je mnoho světových filozofií.
(Tato pojetí nejsou jediná, ale pro účely této práce postačí jako příklad chápání zdraví v Gestalt terapii.)
Zdá se, že pojem (respektive obsah pojmu) zdraví je v Gestalt terapii vymezen nejednotně, přičemž je dáván do přímého vztahu s osobním rozvojem a zráním. Jakým způsobem a v jakých souvislostech je tedy pojetí zdraví v Gestalt terapii formulováno ?
Vzhledem k tomu, že Gestalt terapie vychází z mnoha odlišných zdrojů (které jsou součástí její teorie jako principy - viz. výše), může být vymezení jednotlivých teoretických otázek a pojmů nazíráno skrze jednotlivé výkladové roviny těchto zdrojů, teorií či principů. Díky tomu je na jedné rovině vymezen pojem zdraví jako ”dobrý Gestalt jako polarita” (první definice) a na jiné rovině (u téhož autora) jako ”kreativní přizpůsobení” (druhá definice) (viz.výše - G. M. Yontef). První definice vysvětluje zdraví na základě (původně Gestalt psychologických) pojmů figura a pozadí, dobrý tvar. V tomto případě se jedná spíše o pojetí formální. Druhá definice vychází jednak z principu organismus - prostředí a jednak z pojetí člověka jako aktivní bytosti, které má původ v humanistických teoriích a přístupech.
Výše zmíněný seznam dovedností, které jsou považovány za ”zdravé”, připomíná výčet vlastností seberealizovaných lidí podle A. Maslowa (in O. Mikšík, 1999). Rovněž autoři M. P. Korb, J. Gorell, V. Van De Riet (1989) uvádějí (viz. výše), že se podobné principy objevují u mnoha filozofií. Takovéto chápání zdraví má potom blíže optimální osobnosti a je obtížně dosažitelné pro většinu lidí. Norma zdraví a nemoci je v tomto případě výrazně posunuta, přičemž takto chápaného ”zdraví” by dosahovalo pouze málo lidí.

4.4.2.  Nemoc

Vedle definic zdraví se v Gestalt terapeutické literatuře objevují též pokusy o definování nemoci, poruchy či abnormity. V první Gestalt terapeutické publikaci autorské trojice F. Perls, R. F. Hefferline, P. Goodman (1976) je v tomto smyslu zmíněn rozdíl mezi psychologií zabývající se zdravím a psychologií zabývající se nemocí. ”Psychologie je studiem tvořivého přizpůsobení. Jejím námětem je neustále obnovovaný přechod mezi novinkou a rutinou, jež vyúsťuje v asimilaci a růst. Podle tohoto je abnormální psychologie studiem překážek, zábran, či jiných nehod v průběhu tvořivého přizpůsobení.” (F. Perls, R. F. Hefferline, P. Goodman, 1976; str. 277)
Podle D. van Baalena (1999) je změna a růst člověka v poli ”normální”, přičemž nemoc je přerušení těchto přirozených změn a růstu.
Podobným způsobem (na základě definice zdraví) vymezují nemoc M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van De Riet (1989). Pokud je zdravé všechno, co podporuje formování a ukončování Gestaltů a vytváření dobrého kontaktu s prostředím (viz. výše - vymezení zdraví), potom je nezdravé všechno, co tyto procesy blokuje, brzdí nebo přerušuje.
Podle těchto autorů (tamtéž) existuje pět základních forem manifestace nemoci. Tyto projevy signalizují (jak již bylo řečeno výše) nerovnováhu v jedinci a pravděpodobné zablokování přirozeného fungování. Jsou to: poruchy kontaktu, neukončování Gestaltů, úzkost,  deprese a manipulace. (Přestože se jedná o problematiku, která je v Gestalt terapii stěžejní a zasloužila by si více pozornosti, pro účel této práce se o nich zmíním jen stručně.)
Pojetí poruch kontaktu pochází již od F. Perlse a v různých obměnách se objevuje u různých autorů Gestalt terapeutické teorie. Například  E. a M. Polsterovi (2000) je popisují jako odpor v interakci či v kontaktu. Poruchy kontaktu jsou chápány rovněž jako mechanismy obran. Jedná se o introjekci, projekci, retroflexi, deflexi a konfluneci. Někdy je k nim započítávána ještě desenzitizace a egotismus.
Introjekce je mechanismem, kterým ze světa něco přijímáme. Ať už je to potrava a nebo informace. Podstatné je, že tento ”materiál” je ”pohlcen (spolknut)” bez předchozího zpracování, asimilace. Na psychologické úrovni jde o přijímání vzorců chování od významných blízkých osob ve svém okolí (nejčastěji rodiče), aniž by byly tyto vzorce integrovány.
Projekce je jakýmsi protikladem introjekce. Představuje mechanismus vydávání něčeho ze sebe do prostředí. Jedinec přisuzuje druhým své vlastnosti. Zdravou projekcí je např. umělecká tvorba. To co činí projekci nezdravou, je když probíhá bez uvědomění.
Retroflexe znamená přesměrování energie s tím, že místo toho, aby byla tato energie směřována ven, vrací se zpět do sebe či proti sobě. Jedinec dělá sobě to, co by si přál, aby dělal druhým, či aby druzí dělali jemu. Např. nevyjádřený vztek na někoho se obrátí v bolení hlavy. Ve své nezdravé podobě může být krajním případem retroflexe sebevražda.
Deflexe je mechanismem odklonu energie od přímého kontaktu. V praxi má podobu stažení se, vyhýbání se očnímu kontaktu, zevšeobecňování, neochotu projevovat emoce, mlžení, ironie a pod. Je to vlastně způsob redukce uvědomění si skutečného kontaktu s prostředím či druhými lidmi.
Konfluence je mechanismem, který redukuje odlišnost, novost a oddělenost. V tomto případě se ztrácejí hranice kontaktu, čímž se stává rozdíl mezi ”vlastním já” a okolím nezřetelný. Prakticky to znamená, že jedincova snaha o bezproblémové ”splynutí” s druhým se děje na úkor jasného kontaktu a diferenciace. Opakem mechanismu konfluence je izolace. ”V izolaci se hranice kontaktu stane neprůchodnou, možnost být  v kontaktu s druhými je rovněž ztracena.Význam druhých pro jedince uniká z jeho vědomí.” (K. Humhal in J. Vymětal a kol., 1997; str. 244)
Desenzitizace představuje mechanismus vyhýbání se prožívání sebe nebo prostředí. Podle J. B. Enrighta (1992), který chápe smyslovou desenzitizaci jako analogii k pohybové retroflexi jsou příklady desenzitizace slepá místa, rozmazané vidění, chronické ”neslyšení”, smyslová tupost, frigidita atd. Bolesti či nepohodě je zabraňováno, aby se jako figury prosazovaly a stávaly se předmětem uvědomění. Takto jsou ignorovány tělové pocity či informace z prostředí.
Egotismus je mechanismus blokování spontaneity kontrolou. Typické je jakési ”vystoupení ze sebe” a zaujetí pozice pozorovatele či komentátora sebe a vztahu s prostředím. Tento mechanismus narušuje dobrý kontakt s prostředím, neboť figurou se stává vlastní pozorování či komentář spíše než prožitek kontaktu.
Všechny tyto mechanismy jsou vlastní jak zdravé, tak nemocné psychice. Ačkoli mohou nabýt nezdravé, patologické podoby, ve své subklinické podobě jsou přirozenou součástí fungování zdravé psychiky a v některých situacích mohou být i účelné. Kromě těchto mechanismů, respektive poruch na hranici kontaktu organismus-prostředí (které mohou být chápány současně jako obranné mechanismy) jsou tedy dalšími formami manifestace nemoci: neukončování Gestaltů, úzkost, deprese a manipulace.
Pojetí zdraví v Gestalt terapii (viz. výše) je vyjádřeno mimo jiné jako dobrý tvar definovaný jasným a dobře formovaným percepčním polem, polaritou figury a pozadí (K. Humhal in J. Vymětal a kol., 1997). Jednou z hlavních charakteristik zdravého fungování organismu je schopnost uspokojování potřeb, neboli uzavírání či ukončování Gestaltů.
V této souvislosti představuje neukončování Gestaltů obecnou překážku zdravého fungování. Mimo pojmu ”neukončený Gestalt” se používá též pojem ”neukončená záležitost” (unfinished business) či ”fixní Gestalt” (fixed Gestalt). Bez vyřešení, dokončení či uzavření se okolo této situace váže energie a psychologické zdroje. Proto nemohou být plně prožívány nové situace, neboť tyto staré a neukončené stále přitahují pozornost a prosazují se coby opakující se figury do vědomí. Tím zabraňují formování nových figur a možnosti plného uspokojení aktuálních potřeb. Neukončeným Gestaltem může být téměř jakákoli situace či potřeba. M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van De Riet (1989) uvádějí, že neukončené záležitosti se skládají hlavně z minulých vztahů nebo intrapsychických konfliktů, které nebyly dostatečně vyjasněny. Příkladem je nevyjádřený odpor nebo hněv, nevyjádřená láska, nezpracovaný pocit viny či neakceptované minulé činy.
Úzkost je podle F. Perlse (1996) nedostatkem důvěry v budoucí schopnost vypořádat se s problémy, či důvěry ve vlastní systém sebepodpory. Podle něho lze úzkost definovat jako ”mezeru mezi teď a potom”. Dokud jsme ”přítomni” v právě probíhajícím dění, necítíme úzkost. Úzkost může být bez předmětu jako ”volně plynoucí” a nebo může být ve formě konkrétní obavy, např. z očekávaného výkonu v budoucnosti (tréma).
Deprese představuje mnohovrstevný jev související se zablokováním zdravého ukončování Gestaltů, přičemž je popřeno jejich adekvátní vyjádření (M. P. Korb, J. Gorrell, V. Van De Riet, 1989). Ne všechno co má podobu deprese je skutečnou depresí. Něco může být zármutek, či únava jako potřeba stažení se a odpočinku. Potom je chyba léčit tyto projevy jako depresi. Deprese obvykle souvisí s retroflexí, respektive se zastavením energie, která měla být vyjádřena. Prožitek deprese je signálem, že některé procesy buďto v jedinci a nebo mezi jedincem a prostředím fungují nedostatečně.
Manipulace představuje snahu získat podporu z prostředí (od ostatních) namísto budování vlastní sebepodpory. Jedinec, který trpí nedostatkem vlastní sebepodpory a není schopen se vyrovnat s životními situacemi sám, se pokouší manipulovat okolí (prostředí) a získat od něj podporu. Přestože může být manipulace ”účinnou” strategií, kterou  občas používají i zdraví jedinci, ve svých nepřiměřených podobách je podle Gestalt terapie chápána jako projev nemoci, nejčastěji neurózy (v případě neuvědomované manipulace).
Manipulace může být nejen obrácená do prostředí (manipulace okolí), ale může se též týkat vlastní osoby. V tomto případě je věnována pozornost pouze určitému aspektu  vlastní zkušenosti a ostatní jsou ignorovány. F. Perls (1996) toto popsal jako sebetrýznivou hru ”Topdog - underdog”, neboli horní versus dolní pes. Horní pes vyžaduje dokonalost a zahrnuje introjekty (”měl bys”, ”neměl bys”) získané od rodičů, autorit a společnosti v průběhu jedincova života (jedná se o variantu Freudova Super ega). Dolní pes ztělesňuje rezistenci vůči těmto požadavkům, je manipulující a apologetický. Manipulace v tomto případě představuje způsob řešení intrapsychických konfliktů vyjádřených těmito dvěma polaritami.
Vedle těchto obecnějších forem manifestace nemoci (podle výše zmíněných autorů) popsal F. Perls (1996) strukturu neurózy. Podle něho se neuróza sestává z pěti vrstev: 1. vrstva falše či klišé, 2. fobická vrstva, 3. impasse (slepá ulička), 4. imploze, 5. exploze. (F. M. Staemmler, 1995; str. 11)

1. vrstva falše či klišé je vrstvou sociální. Na její úrovni hrajeme role,  hry, předstíráme. Snažíme se být někým jiným než jsme, něčím co odpovídá naší představě, jak bychom chtěli či mohli vypadat. Tato snaha být někým jiným vystupuje v kontrastu s autentickým bytím. Může být obranou před ohrožujícími aspekty nás samých, před odmítnutím či odsouzením. Na této úrovni se odehrávají též např. zdvořilostní pozdravy.
2. fobická vrstva je vrstvou, na níž prožíváme fobii (strach) z bolestného poznání toho, jak moc jsme nespokojeni sami se sebou. Do konfrontace s touto vrstvou se dostáváme při pokusu o hledání toho kým opravdu jsme. V ní narážíme na katastrofická očekávání, díky nimž máme tendenci vyhnout se tomu, co by nás mohlo zranit a ohrozit (jakkoli se tím vyhýbáme zrání a růstu).
3. impasse (slepá ulička) je vrstva, ve které zažíváme pocit uvíznutí, bezmoci a ztracenosti. Jsme přesvědčeni, že se nemůžeme dostat dál, nevidíme žádné řešení. Ze strachu raději dále manipulujeme okolím a usilujeme o získání podpory zvenku.
4. imploze, kterou F. Perls (1996) nazývá ”vrstvou smrti”, je vrstva v níž zakoušíme jakési umrtvení, které je podobné katatonii a projevuje se stažením dovnitř (implozí). Projít touto vrstvou dále je možné  skutečným kontaktem s vlastní mrtvolností a odhozením rigidních vzorců a dosavadní identity.
5. exploze přichází po implozi jako důsledek opuštění toho, co obsahují dosavadní vrstvy (role, hry, návyky, charakter, pověst...). Je vrstvou autentické osobnosti, která je schopná žít naplno a přitom zodpovědně. ”Exploze” je vyvolána množstvím energie nashromážděné v implozivní vrstvě. F. Perls (1996) rozlišuje čtyři základní druhy exploze: exploze upřímného smutku či zármutku (např. v případě kontaktu se ztrátou či smrtí někoho blízkého, která nebyla asimilována), exploze do orgasmu (v případě sexuálně blokovaných lidí), exploze hněvu a exploze radosti či smíchu. Tyto exploze jsou důsledkem kontaktu s autentickým a pravdivým já.

Pokud je cílem Gestalt terapie autentická, zralá a zodpovědná osobnost, což se zároveň kryje s definicí zdraví a představou optimální osobnosti, potom se jeví dosažení explozivní vrstvy jako optimální stav a žádoucí prostředek tohoto cíle.
Z výše uvedeného vyplývá, že Gestalt terapie chápe zdraví i nemoc jako kontinuum bez zásadního rozlišení. Spolu s tím se nabízí otázka, zda je toto vymezení dostatečné  a zda není příliš vágní?
Je nutné znovu připomenout, že Gestalt terapie vznikla mimo jiné jako reakce na tradiční chápání zdraví a nemoci, klienta a terapeuta a terapeutické situace vůbec. To k  jakým východiskům se hlásí, již  naznačuje odlišný postoj v chápání psychiky. Díky fenomenologickému přístupu Gestalt terapie je obtížné stanovit co je již nemoc a co je  ještě zdraví. Na základě výše uvedených definic je patrné, že popis toho co je chápáno jako nemoc se odvíjí od popisu fungování zdravé psychiky. Dále je to též holistický přístup, který chápe vše jako součást celku. V každém jedinci je obsažen potenciál zdraví i nemoci a záleží spíše na jejich vzájemném  poměru, vnějších podmínkách a na jedincově schopnosti kreativního přizpůsobení. 
Pojetí Gestalt terapie kritizuje pasivní způsob chápání nemoci, kdy lékař či terapeut provádí léčbu na klientovi a nese za to odpovědnost. V Gestalt terapii je snaha zdůraznit individuální odpovědnost a motivaci klienta. Dále je vyzdvihován smysl nemoci a její místo v životě klienta. Nemoc není pouze něco nepatřičného, co by mělo být co nejrychleji odstraněno, ale je to výzva (challenge) ke změnám, k uvědomění si něčeho důležitého, k práci na sobě, k větší zralosti apod.
Stanovení zdraví a nemoci vychází vždy ze základních předpokladů a zdůrazňovaných hodnot daného systému. Přístup Gestalt terapie byl (především v počátcích) zaměřen jako reakce na dosavadní přístupy a vystupoval kriticky proti současné společnosti, jejím hodnotám a způsobu života lidí, kteří jsou označováni jako normální. Byl to především F. Perls (1996), který jako důsledek života v současné ”nezdravé” společnosti, považoval za základní osobnost naší doby osobnost neurotickou. To co je mnohdy považováno za zdraví, je podle něho pouze přizpůsobení se společnosti. 
Při takovémto chápání zdraví a nemoci není kladen důraz ani tolik na symptom, jako na individuum a životní kontext (širší pole, společnost). Otázka vágnosti a nepřesnosti definování hranic zdraví a nemoci může být potom nazírána např. takto: Hranice zdraví a nemoci není definována přesně, neboť v Gestalt terapii se uplatňuje  fenomenologické pojetí a zdůrazňuje se individuální norma. Navíc vychází z mnoha zdrojů a principů, které umožňují vidět jednotlivé otázky z různých rovin. Jakkoli však mohou být tyto skutečnosti předností a inspirací, může to současně komplikovat porozumění a komunikaci s jinými přístupy či odborníky. Z toho důvodu, by (podle mého názoru) další vývoj Gestalt terapeutické teorie měl (při současném respektování východisek a předpokladů - např. fenomenologický přístup) směřovat k přesnější definici zdraví a nemoci.

4.5. Diagnostika

Podle psychologického slovníku je diagnostika chápána jako činnost směřující k zjištění projevů a příznaků choroby s cílem odhalit její příčiny, způsob léčení a prognózu vyléčení (P. Hartl, 1994). Diagnóza je potom klasifikováním, respektive přiřazením nějakého jevu do určité třídy. ”Pojetí diagnózy v psychologii je širší, nejde jen o zjišťování abnormit, nýbrž o rozpoznávání úrovně a kvality individuálních zvláštností zkoumané osoby, a to nejen staticky, nýbrž i v jejich vývoji. Proces vytváření diagnózy v sobě zahrnuje zjištění všech relevantních informací z dostupných zdrojů, analýzu těchto dat a jejich interpretaci.” (M. Svoboda, 1999; str. 11) Dva hlavní klasifikační systémy, které jsou používány v psychiatrii, jsou DSM-4 a ICD-10. Tyto systémy jsou založeny na medicínském modelu, který předpokládá patologii a nosologii.
Gestalt terapeutický přístup zastává odlišný způsob diagnostikování, který koresponduje s  Gestalt teorií a jejími východisky. Podle M. Ruh (1999) je pojetí klasifikací ICD či DSM založeno na modelu osobnosti zaměřeném na poruchu (defect focussed model of the person). Porucha je potom definována jako souhrn symptomů osobnosti. Tento způsob uvažování však podle něho stojí na statické teorii osobnosti a na rozkládání osobnosti na kousky (piecemeal). Teoretický přístup Gestalt terapie je však podle něho holistický a dynamický. V jeho pozadí stojí K. Lewin a jeho dynamická teorie osobnosti. Tato teorie vychází z předpokladu, že jedince není možné izolovat od jeho prostředí. Psychologická osobnost a psychologická situace jsou vzájemně provázané části životního prostoru či psychologického pole a veškerá zkušenost a chování je funkcí tohoto pole (viz. výše - Teorie pole).
”V tomto smyslu, psychické zdraví stejně jako nemoc mohou být chápány jako adaptivní a sebe organizující proces v psychologickém poli zahrnujícím osobnost i prostředí... Na základě tohoto přístupu je potom diagnostika v Gestalt teoretickém smyslu popisem dynamických skutečností a dimenzí daných životním prostorem a psychologickým polem.” (M. Ruh, 1999; str. 292, 293)
Vzhledem k tomu, že Gestalt teoretický pohled na osobnost je dynamický a vychází ze situace teď a tady (fenomenolgický přístup),  diagnostika se nedělá pouze na začátku terapie jako forma vyšetření, ale je nedílnou součástí psychoterapeutického procesu a provádí se opakovaně a průběžně během tohoto procesu.
J. Melnick a S. M. Nevis (in E. C. Nevis, 1992) uvádějí, že tradiční způsob Gestalt terapeutického diagnostikování je věnování pozornosti momentálnímu jevu. Hlavní rozdíl mezi Gestalt terapeutickou a jinou diagnostikou je v tom, že ostatní přístupy vycházejí z pojetí kauzality. Teorie Gestalt terapie nepředpokládá kauzalitu.
Podle D. van Baalena (1999) je rozdíl mezi klasifikačním systémem tradiční diagnostiky a Gestalt diagnostikou v tom, že tradiční diagnostika se snaží klasifikovat souvislost symptomů v pacientovi, zatímco Gestalt terapeuti se snaží klasifikovat přerušení v procesech pole, jehož je terapeut součástí. Takovýto způsob diagnostikování je současně terapeutickou intervencí.
Rozdíl je tedy už v základních filozofických předpokladech. Zatímco diagnostické klasifikační systémy podobně jako převažující medicínský přístup vychází z positivismu a teorie subjekt/objekt, Gestalt terapie (včetně diagnostiky) vychází z existenciálně fenomenologické filozofie a teorie subjekt/subjekt. Z toho vyplývá, že terapeut nediagnostikuje izolovaného klienta, ale fenomenologické pole, jehož součástí je klient i terapeut. Hlavním nástrojem této diagnostiky je uvědomování si, které vychází ze smyslů a tělesných pocitů.
D. van Baalen (1999) navrhuje model Gestalt diagnostiky (která vychází z Gestalt terapeutické teorie) a obsahuje 7 hlavních bodů (Gestalt diagnostická formule), kterých si Gestalt terapeut všímá:

1. Je vytvořena hranice kontaktu a je pole zorganizováno? Je možný kontakt a kontaktování?
2. Hranice kontaktu je vytvořena, pole se organizuje, ale dosud     snadno zkolabuje, má relativně malou dynamiku a nebo se organizuje ve fixní stereotypní figury/pozadí formace.
3. Jaké figury se organizují?
4. Jak dochází k objevování a mizení formací figur/pozadí?
5. Co je to za pole, které vyvolává určité figury? Jaký je další ”širší Gestalt”, ve kterém se organizují formace figury/pozadí?
6. Jaké jsou kapacity uvědomění pole, formovaného diagnostikujícím a tím, kdo je diagnostikován?
7. Jak funguje sebe-organizující princip?

V případě pojetí Gestalt terapeutické diagnostiky se nabízí otázka, zda se skutečně jedná o diagnostiku v pravém slova smyslu či zda se nejedná pouze o specifický způsob terapie?
Jak již bylo uvedeno výše, teorie Gestalt terapie vychází z odlišných psychologických a filozofických východisek. Vzhledem k tomu je obtížné nalézt objektivní kritéria, podle kterých by se tato otázka posuzovala. Navíc Gestalt terapie chápe subjektivitu jako apriorní přístup, nikoli jako nedostatek či absenci ”vědeckosti”.
Pro bližší porozumění pojetí Gestalt terapeutického diagnostikování,  je vhodné si uvědomit, že tento způsob diagnostiky slouží především pro vlastní terapeutický proces. Jeho cílem není vytvářet objektivní diagnózy, které jsou ”přenosné” a může je použít rovněž jiný odborník. Spíše se jedná v tomto případě o nástroj hlubšího ”porozumění” situaci klienta a s tím bezprostředně související terapeutické intervence. Nástrojem je tedy  terapeut sám, respektive jeho smysly, prožívání a uvědomování si.
Tradiční způsob diagnostikování usiluje o co největší objektivitu a o vytvoření situace pokud možno nezávislé na diagnostikujícím. Diagnostickými metodami se pak usiluje o navození diagnosticky cenných jevů, které se zaznamenají a pomohou k vytvoření co nejpřesnější diagnózy. Gestalt terapeutický přístup, (který je založen na teorii pole a fenomenologickém přístupu) chápe vzájemné ovlivňování terapeuta (diagnostikujícího) a klienta (diagnostikovaného) jako přirozené a kterému nejde zabránit domnělou objektivitou. Gestalt terapeutická diagnostika slouží výhradně Gestalt terapeutovi a není přenosná, neboť její ”výsledky” se mění v závislosti na  proměnách pole.
Zajímavým konceptem, který s touto problematikou souvisí a který by mohl domnělý ”rozpor” v chápání  diagnostiky překonat, je pojetí ”psychognostiky”. Tento pojem pochází již od W. Sterna a zdá se, že zahrnuje mnohem komplexnější činnost psychologa, než je pouze diagnostika ve smyslu vyšetřování, testování a navrhování diagnóz. K preferenci tohoto pojmu se přiklání  J. Srnec (T. Rodný, 2001) a poukazuje na negativní konotace, které pojem diagnostika obsahuje, jako je ”nálepkování” a to především ve smyslu diagnostiky medicínské. Pojem psychognostika potom zahrnuje i kontakt lékaře či psychologa s klientem, jeho poznávání a také ovlivňování klienta, ke kterému pochopitelně dochází.
Protože Gestalt terapeutický přístup, jazyk a metafory nejsou obecně sdílené, při kontaktu s jinými odborníky jsou Gestalt terapeuti nuceni ”překládat” své chápání diagnóz do odborně uznávaného jazyka (psychologického, psychiatrického). J. Melnick a S. M. Nevis (in E. C. Nevis, 1992) v tomto kontextu uvádějí, že ačkoli užívání tradičních diagnostických kategorií nekoresponduje s teorií Gestalt terapie, pro porozumění při komunikaci je Gestalt terapeuti používají.

4.6. otázky Teorie Psychoterapie

V Gestalt terapii existuje celá řada technik a experimentů, které jsou uváděny v literatuře a s nimiž je možné se setkat na workshopech. Taktéž existují různé formy a aplikace Gestalt terapie v praxi. Vzhledem k zaměření a rozsahu práce se však tímto zabývat nebudu a popíšu především hlavní psychoterapeutické otázky, které mají bližší vazbu na klinickou psychologii.

4.6.1.  Terapeutické procesy

Gestalt terapie usiluje především o zvyšování vědomí a uvědomění. Vychází přitom z předpokladu, že zvýšení vědomí a uvědomění si co nejvíce skutečností, již samo o sobě přináší změnu v chápání či prožívání dané situace. Uvědomováním dochází k obnově kontaktu se sebou (se svým tělem, se svými potřebami, s okolím) a tím k znovuobnovení rovnováhy. F. Perls (1996) věří, že již samotné povědomí či uvědomění si sebe sama může být léčivé.
Vzhledem k terapeutické změně je žádoucí, aby uvědomování probíhalo ve směru od: zaměřování pozornosti na nesoulad mezi vnějším projevem a uvědoměním; k uvědomování rozporů v motivaci a unikáním od těchto rozporů; k vědomé konfrontaci rozpornosti v motivech; k vědomému rozhodnutí a k realizaci činu, který přinese korektivní zkušenost (K. Humhal in J. Vymětal a kol., 1997). 
Přestože se v Gestalt terapii využívá řada technik a experimentů, hlavní metodou práce s uvědomováním a vůbec hlavní terapeutickou metodou je navození kontinua uvědomování si (continuum of awareness). Podle F. Perlse (1996) je navození tohoto kontinua důležité pro fungování organismu na základě zdravého tvarového principu - nejdůležitější neukončená situace (unfinished bussiness) se vždy nějak objeví a potom s ní lze pracovat.
Se zvyšováním vědomí souvisí princip teď a tady. K uvědomování totiž dochází vždy v situaci teď a tady. A to i když je předmětem uvědomování nějaká vzpomínka či událost v dětství. To co lze ovlivnit, není někdejší událost, ale současné prožívání. Z toho důvodu klade Gestalt terapie důraz na aktuální uvědomění a nikoli na minulé zážitky. Pokud jsou tyto neuzavřeny, v nějaké formě se objeví a bude nutné s nimi pracovat. Tím, že se v Gestalt terapii pracuje s tím, co je právě v poli, co je figurou (aktuální potřebou), je obtížné určit plán terapie. Přestože se terapeutická práce děje na základě ”zakázky” (to na čem chce klient pracovat), jejíž splnění je obvykle cílem terapie, středem zájmu je vždy dominantní potřeba (figura) v kontextu aktuálního prožívání.
Důvěra v terapeutický proces vychází z důvěry v osobní proces jako takový. Dá se říci, že v terapii je tento osobní proces facilitován, podpořen, eventuelně urychlen procesem terapeutickým.

4.6.1.1.  Terapeutická změna

Pravděpodobně každý psychoterapeutický směr usiluje o terapeutickou změnu směrem k tomu, co považuje za žádoucí. Každý směr chápe tuto změnu trochu jinak, a to na základě svých východisek, teorie a uznávaných hodnot. V Gestalt terapii se často hovoří o ”paradoxní teorii změny”, kterou formuloval A. Beisser (2002) v tom smyslu, že změna přichází, když se jedinec stává tím, kým je, ne když se zkouší stát tím, kým není. Podle této teorie tedy nastává změna tehdy, když si člověk dovolí být sám sebou, být v kontaktu s tím co je. Čím víc o změnu usiluje, tím méně se mu daří. Předpokládá se, že uvědomění a kontakt navozují změnu přirozeně a spontánně. Z toho důvodu se v Gestalt terapii ”nepodmiňuje” (no should), neboli neužívá se ”měl byste”, ”měl bych”, ”mělo by se”, což souvisí též se zdůrazňováním svobody, nezávislosti a odpovědnosti. Podmiňováním pouze vzrůstá napětí a odpor.
Pozornost se tedy zaměřuje spíše na to, co je obsahem aktuálního stavu a klient je podporován, aby s ”tímto” zůstal v kontaktu. Pokud je toto schopen akceptovat a prožít, obvykle dojde k ”paradoxní” změně a objeví se nová kvalita.
Toto pojetí vychází z předpokladů obsažených v teoretických zdrojích a principech Gestalt terapie a současně je východiskem humanistické psychologie. Je to především ”holistický koncept organismického uskutečňování” rozpracovaný K. Goldsteinem (J. Hoskovec, M. Nakonečný, M. Sedláková, 1996). Součástí tohoto konceptu, který vychází z holistického a Gestal terapeutického chápání vztahu organismu a prostředí je uplatnění některých Gestalt principů (původně z psychologie vnímání) v chování organismu. Je to jednak princip označovaný jako ”tendence k dobrému tvaru” (za daných podmínek uskutečňovat optimální vztah mezi organismem a prostředím) a jednak princip figury a pozadí, na jehož základě je organizováno chování organismu. Součástí je také teorie sebeuskutečňování, která předpokládá, že člověk je zaměřen na rozvíjení svých možností.
F. Perls (1996), který byl ovlivněn Goldsteinovým pojetím, se následně v tomto kontextu zmiňuje, že díky seberegulaci organismu je možné ponechat organismus řídit sám sebe bez zasahování a spolehnout se na jeho moudrost.
Jakkoli se jeví premisy Gestalt terapie a humanistické psychologie inspirující, zdá se, že vychází apriorně z představy fungování zdravého organismu. Je však skutečně možné se spolehnout na tyto principy? Nevztahuje se toto pojetí pouze na zdravé jedince (eventuelně na neurózu)? V tom případě by bylo vhodné tuto skutečnost jasně prezentovat.

4.6.2.  Vztah terapeut-klient

Terapeutický vztah v Gestalt terapii vychází podobně jako jiné skutečnosti z východisek, zdrojů a principů tvořících její teoretickou základnu a určujících tak jeho podobu. Oproti přístupům, které zdůrazňují odlišnost role a postavení terapeuta a klienta, klade Gestalt terapie, která vychází mimo jiné z existencialismu důraz na určitou rovnost ve vztahu. Vztah se stává setkáním dvou bytostí, přičemž není důležité vyzdvihovat terapeutovu erudici a jeho roli experta. Naopak, klient je veden k tomu, že je to právě on, kdo je ”expertem” na svůj život. Dá se říci, že terapeut pouze napomáhá v procesu, který již dávno začal. V ideálním případě jde o setkání Já - Ty v ”Buberovském” smyslu. (viz.výše -  Zdroje, Principy)
Podoba terapeutického vztahu se však i v Gestalt terapii vyvíjela a vyvíjí. F. Perls nezdůrazňoval tolik terapeutický vztah, jako společné naladění, zázemí mezi klientem a terapeutem, kteří žijí tady a teď (J. O. Prochaska, J. C. Norcross, 1999). Spíše než trvalými vztahy se F. Perls zabýval individualitou. Přestože kladl důraz na autentický kontakt, jeho způsob práce, který spočíval především ve frustrování a konfrontování klienta (za účelem nepodporování jeho obran a nezralosti) nepřinesl obraz empatie, který je s existenciálním vztahem typu Já -Ty spojován. Podle M. Denes (1980) je konfrontace pokusem přivést klienta tváří v tvář jeho vlastní ”patologii.” V této souvislosti je zdůrazňován posun z otázky ”proč” k otázkám ”jak” a ”co.”
V dalším vývoji Gestalt terapie se otázka terapeutického vztahu jako jednoho z předpokladů úspěšné terapie začala více objevovat. Vedle důrazu na kontakt, na princip teď a tady a na existenciální kvalitu vztahu Já -Ty se objevuje více vliv teorie pole (v jejíž perspektivě nabývá terapeutický vztah specifické podoby) a rovněž se více diskutuje otázka odpovědnosti a terapeutické etiky (viz. dále).
Co se týká specifické kvality vztahu, který je společný všem terapiím hlásícím se k existenciálnímu odkazu a humanistické tradici, tak pojetí vztahu v podobě bezpodmínečného přijímání, prezentované přístupem C. Rogerse není Gestalt terapií sdílené. Namísto bezvýhradného pozitivního ocenění je zde Gestalt terapeut se svými vlastními potřebami a prožíváním, které v terapeutickém poli uplatňuje v podobě zpětných vazeb, vlastních reakcí a sdělovaných autentických pocitů. Podle situace může použít konfrontaci a pokud je to účelné, tak i klienta frustrovat. Nutno dodat - v rámci bezpečného vztahu a s následným objasněním.
Empatie jako vcítění se do druhého odporuje podle mého názoru metodologii Gestalt terapie. Díky tomu nesouhlasím s P. Houbovou (2001), která uvádí, že terapeut by měl klientům přinášet mimo jiné lásku a bezpodmínečné přijetí. Terapeut je zde především se svými vlastními pocity a prožíváním a vychází z nich. Otázka nakolik jeho prožívání odpovídá prožívání klienta, není tak podstatná. (Eventuelně  může být skutečnost odlišného prožívání zdrojem důležitých informací). Pro vlastní terapii je nejdůležitější to, co je obsaženo v poli, jehož jsou klient i terapeut součástí. Terapeut je v kontaktu s tím, co se v terapii odehrává (s čím klient přichází) a současně si uvědomuje své vlastní pocity. Na jejich základě potom reaguje a intervenuje.
(Dále se pokusím stručně vyjádřit k úloze a práci terapeuta a požadavkům na něj kladeným. Popsat prototyp terapeuta a jeho práce je dosti obtížné, neboť to samo o sobě odporuje přístupu Gestalt terapie. Podle její teorie je každý jedinec neopakovatelný a navíc vše se odehrává teď a tady. Proto to bude spíše pokus o přiblížení.)

4.6.3.  Terapeut

Jak již bylo naznačeno, Gestalt terapeut vystupuje sám za sebe, není reprezentantem oficiálních norem či někým, kdo ví co by měl klient dělat. Je zde k dispozici se svým vlastním prožíváním a terapeutickou zkušeností, které jsou jeho nástroji, o čemž s klientem může otevřeně hovořit. Také hovoří o tom, co může pro klienta udělat a zdůrazní podíl vzájemné odpovědnosti. Nesnaží se klienta zachraňovat, ani mu pomáhat. Ale upozorňuje na to co vidí, slyší a co si uvědomuje. Snaží se mluvit za sebe, za své prožívání (např. neříká ”cítím z vás napětí”, ale ”uvědomuji si teď napětí”). E. a M. Polsterovi (2000) přirovnávají terapeuta k jakési  rezonující skříňce toho co se děje mezi ním a klientem. Terapeut je s tímto děním v kontaktu, reaguje na něj a eventuelně ho zesiluje, čímž z něho dělá součást terapeutické dynamiky. Terapeut se rovněž snaží upozorňovat na situaci teď a tady a ”vracet” klienta k uvědomění si aktuálního prožívání. Jakákoli terapeutova intervence by měla být učiněna zřetelně a jasně (K. Humhal in J. Vymětal a kol., 1997).
J. O. Prochaska a J. C. Norcross (1999) uvádějí, že úkolem Gestalt terapeuta je frustrovat klienta, především jeho touhu po ochraně. Frustrace sama je podle nich vedlejším produktem interakce v Gestalt terapii a intervencí terapeuta, které směřují k tomu, aby vyvolaly u klienta to, čemu se on snaží vyhnout. Smyslem toho je pomoci klientovi integrovat řešení své situace sám. Pokud by totiž terapeut přišel ”s řešením” za klienta, ten by neměl zkušenost, že to může dokázat (s pomocí terapeuta) sám.
”Terapeut tráví co nejméně času a energie uvažováním, co může vyplynout z každého kroku, který pacient právě činí; namísto toho se soustřeďuje na načasování jednotlivých kroků a na co nejplnější sledování toho, co pacient právě dělá. To je snad největším přínosem neinterpretující terapie. Terapeut je osvobozen od vlastních nekonečných fantazií o tom, co se u pacienta vynoří v příštích chvílích /s přidruženou úzkostí, zda bude či nebude mít pravdu/ a místo toho může prostě naslouchat a pomáhat pacientovi najít vlastní cestu přes trhliny a zábrany.” (J. B. Enright, 1992; str. 7)
Vedle frustrace je to však ještě podpora, kterou terapeut klientovi dává. A to především intenzivním kontaktem, který zahrnuje osobní zaangažovanost a autenticitu. Terapeut dává najevo klientovi, že je s ním. Frustrace i podpora by měly být vyvážené.
Do uvažování o způsobu práce Gestalt terapeuta, patří též zmínka o schopnosti ”uzávorkování” (bracketing), která vychází z metodologie fenomenologického přístupu. Podle R. H. Hycnera (1995), je to terapeutův pokus, alespoň momentálně odložit osobní předpojatosti, obecnou znalost o lidech, znalost psychopatologie a diagnostických kategorií, aby byl co nejvíce otevřen jedinečnosti jiné lidské bytosti. Podle něho má tato kvalita blízko meditační práci v zen buddhismu.
Mezi vlastnosti, které by měl terapeut mít, patří jistě autenticita, zodpovědnost za svůj vlastní život (nebrat na sebe odpovědnost za ostatní) a osobnostní zralost. M. P. Korb, J. Gorell, V. Van De Riet (1989) uvádějí vedle autenticity ještě fenomenologickou orientaci a důvěru (belief system) v klienta a ve smysl terapie.
R. H. Hycner (1993), který zdůrazňuje dialogičnost terapie,  upozorňuje na paradoxnost profese terapeuta v tom, že terapeut může být konfrontován s problémy a otázkami klienta, které jsou pro něho samotného dosud nevyřešené či problematické. Terapeut musí takto stále vnášet do terapie svou vlastní zranitelnost a pracovat spolu s ní.
Zdá se, že v této situaci jsou samozřejmě i terapeuti ostatních směrů, ale v přístupu Gestalt terapie, kdy terapeut vystupuje ”za sebe”, za své zkušenosti a je svým vlastním nástrojem, vychází tato skutečnost více najevo. O to větší požadavky na osobnost terapeuta tento přístup klade. P. Cole (1994) uvádí, že je to právě terapeutova schopnost sebepřijetí, která mu umožňuje, aby jeho vlastní pocity a představy mohly vyvstat a uplatnit se ve vztahu s klientem.
Dá se říci, že nestačí pouze znalosti, techniky či praxe, důležitá je ochota celoživotního rozvoje, práce na sobě a v neposlední řadě i kvality terapeuta jako člověka.
V souvislosti s osobností terapeuta a terapeutickým vztahem vůbec se nabízí otázka, zda a nakolik je ”rovnost” v terapeutickém vztahu vůbec možná ?
G. M. Yontef (1993) zdůrazňuje, že vztah v Gestalt terapii je horizontální, oproti tradičnímu terapeutickému vztahu. Já se však domnívám, že jakkoli terapeut nevystupuje jako expert, nezaštiťuje se svou rolí, je autentický, respektuje klienta a je otevřený vůči klientově zkušenosti, vztah klient - terapeut je vztahem do jisté míry asymetrickým. Přestože je velkou výzvou usilovat o výše zmíněné kvality a tuto asymetrii příliš nezvětšovat (nevertikalizovat terapeutický vztah), myslím si že je důležité, být si této skutečnosti vědomi.
Jakkoli jsou východiska Gestalt terapie a jejího pojetí terapeutického vztahu (který v sobě nese humanistické a existencíální  poselství) inspirující, nebylo by profesionální si tento vztah idealizovat a zaměňovat reálné možnosti s přáním. Fakt, že tento vztah není ve skutečnosti plně symetrický, mu nijak neubírá na kvalitě. Naopak. Je to vstupní předpoklad, který bychom měli mít na mysli a pracovat s ním.

4.6.4.  Odpovědnost

Otázka odpovědnosti, která bezprostředně souvisí s otázkou terapeutického vztahu a způsobu práce, se jeví v případě Gestalt terapie zvláště důležitá. Nutné je totiž rozlišit odpovědnost terapeuta a odpovědnost klienta. F. Perls (1996) přišel s tím, že každý nese odpovědnost sám za sebe. On za sebe jako terapeut a klient rovněž za sebe. Tento postoj vyústil do výroku: ”Já dělám svoje a dělej taky svoje” (F. Perls, 1996; str. 12). (viz. dále - Kritika a polemika)
Klient je tedy veden k přijetí odpovědnosti za své činy, rozhodnutí,  svůj život, neboť přijetí odpovědnosti za svůj život je předpokladem dospělé a zdravé existence. Někteří klienti mohou být zvyklí, že odpovědnost za svůj život přenášeli na své okolí a stejně tak se ji teď snaží přenést na terapeuta. Ten se však nenechá zmanipulovat a ”vrací” tuto odpovědnost zpět klientovi. Dá se říci, že terapeut, který by se považoval zodpovědný za klientův život a nevěřil by, že klient je schopen (s jeho pomocí) podpořit sám sebe, by klientovi nepomohl vytvořit vlastní systém podpory.
Základem tohoto postoje je představa procesu terapie jako cesty od podpory z vnějšku (včetně od terapeuta) k sebepodpoře. Klienti jsou povzbuzováni dělat věci samostatně. Na počátku obvykle přichází klienti  s přesvědčením, že věci se jim nějak dějí ”zvenku” a že oni s tím díky tomu nemohou nic dělat. Následně jsou vedeni k přijetí zodpovědnosti za to, co se jim děje (E.’O Leary, 1992).
Odpovědnost (responsibility) znamená prostě být schopen říci ‘Já jsem já’ a ‘Jsem to, co jsem’ (F. Perls, 1996). Odpovědnost pak Perls spojuje bezprostředně se zralostí osobnosti. Hovoří též o tom, že odpovědnost můžeme převzít za každou naší emoci, pohyb či myšlenku. V ideálním případě jsme schopni převzít odpovědnost za svoje projekce.
Vedle důrazu na klientovu odpovědnost se později objevila i otázka odpovědnosti terapeuta, která by byla více než jen odpovědností sama za sebe. G. M. Yontef (1993) v tomto duchu uvádí, že skutečnost, aby terapeut a klient byli zodpovědní pouze sami za sebe nestačí - jde rovněž o spojení  klienta a terapeuta, na něž musí být stále brán ohled.
”Terapeuti jsou odpovědni za kvalitu a kvantitu jejich přítomnosti, za znalosti klienta i sebe, za udržování nevztahovačného postoje i vlastního uvědomění a také procesů kontaktu přizpůsobených klientovi. Jsou odpovědni za důsledky jejich chování a za vytvoření a udržení terapeutické atmosféry.” (G. M. Yontef, 1993; str. 153)
Otázka odpovědnosti se jeví zvláště důležitá a to u každého psychoterapeutického směru či přístupu. Vědomí toho, kdo je za co odpovědný, vytváří bezpečný pracovní rámec. Tím, že Perls zdůrazňoval především odpovědnost individuální a programově odmítal nést odpovědnost za klienta, byla otázka terapeutické odpovědnosti  zodpovězena již výše zmíněnou odpovědností individuální.
Tento postoj však může být riskantní, co se týká odmítnutí odpovědnosti za výsledek terapie a za to, co se v jejím průběhu může stát.
G. M. Yontef (1993) upozorňuje na to, že v důsledku tohoto terapeutického ”klišé” (ohledně individuální odpovědnosti) docházelo k tomu, že pokud v terapii něco nefungovalo, mohlo být v této souvislosti poukázáno na klientovu odpovědnost.
Jak již bylo zmíněno výše, v dalším vývoji Gestalt terapie potom došlo k většímu zohlednění otázky terapeutovy odpovědnosti a to nejen za sebe sama, ale též za průběh či výsledek terapie. Podle mého názoru tím nedošlo k popření předpokladu o důležitosti klientovi odpovědnosti, ale k poukázání na důležitost garance bezpečnosti a profesionality v rámci terapeutického vztahu.

4.6.5.  Vhodnost Gestalt terapie

Prostřednictvím této otázky se zároveň dostáváme k otázce možností a mezí Gestalt terapie jako přístupu. Pro uvažování o vhodnosti Gestalt terapie, je nutné mít na mysli vývoj a posuny uvnitř tohoto směru. Především rozdíl v přístupu prosazovaný F. Perlsem a rozdíl v pozdějších přístupech.
Pojetí koncipované F. Perlsem vycházelo především z praxe s lidmi neurotickými či  zdravými. Ti byli rovněž účastníky Perlsových workshopů. Při tvorbě a formulování své teorie se Perls příliš nezabýval jednotlivými diagnózami, či možnými rozdíly v přístupu k různým klientům. Jeho teorie je obecná a vztahuje se na obecné principy fungování psychiky, přičemž je založena především na modelu kontinua neurózy a zdraví.
Zdá se že takto pojatá terapie je určena především pro lidi motivované, usilující o osobní rozvoj a bez výraznější patologie. Toto bylo též předmětem kritiky. Z pohledu jiných přístupů (behaviorálního, psychoanalytického...) je Perlsův přístup vhodný právě pro relativně dobře socializované, normální lidi, kteří usilují o osobní růst. Jak by ale pracoval s nesocializovanými jedinci jako jsou např. psychopatičtí vězni, či s paranoidními pacienty? (J. O. Prochaska, J. C. Norcross, 1999) (viz. dále - Kritika a polemika)
Pravdou je, že Perls pracoval s lidmi většinou jednorázově, ve formě workshopů a především na této zkušenosti stavěl svou teorii. Problematika vážně narušených či dlouhodobě hospitalizovaných pacientů zůstala v té době stranou. Perls sám prohlašoval: ”Nepotřebujeme už tedy léta trvající terapie.” (F. Perls, 1996; str. 86) Zdá se, že vycházel apriorně z předpokladu motivovanosti a ochoty ke spolupráci. To byl i vstupní předpoklad, aby byl Perls vůbec ochoten s někým pracovat (F. Perls, 1996). Jakkoli mohl důrazem na motivovanost klienta zvýšit předpokládaný terapeutický efekt, zbavil se tím možnosti pracovat také s jiným druhem klientů a tím prověřit meze a možnosti svého přístupu a platnost své teorie.
Avšak způsobem práce F. Perlse, vývoj Gestalt terapie neskončil. Tak např. E. Greenberg (1999) rozvíjí Gestalt terapeutický přístup v práci s  klienty s poruchami osobnosti (hraniční, narcistickou a schizoidní) a naznačuje jak rozumět těmto poruchám v duchu Gestalt terapeutického myšlení. V. Conte (1999) popisuje dlouhodobou terapii s vážně narušenými pacienty (Seriously Disturbed Patient) v duchu Gestalt terapie, přičemž zdůrazňuje především terapeutický potenciál obsažený ve vztahu s terapeutem. O Gestalt terapii s psychotickými pacienty zase píše C. O. Harris (1992) a zamýšlí se nad funkcí a předpokladech terapeuta v kontextu této práce. D. van Baalen (1999) uvádí rozdíly v klinických obrazech jednotlivých diagnóz a snaží se překlenout rozdíly v tradiční medicínské diagnostice, reprezentované ICD-10 či DSM-4 a možném způsobu Gestalt terapeutického ”diagnostikování”.
G. M. Yontef (1993) se domnívá, že Gestalt terapie může být účinně použito u jakékoli skupiny klientů, které je schopen terapeut rozumět a se kterou se cítí dobře. Pokud může terapeut vytvořit s klientem vztah, je možné uplatnit principy dialogu a přímé zkušenosti, které se v Gestalt terapii uplatňují. Jistě je nutné přizpůsobit obecné principy konkrétnímu klientovi a situaci a naopak by léčba neměla být přizpůsobována Gestalt terapii.
C. D. Stratford (in E. C. Nevis, 1992) uvádí, že původně byl Gestalt terapeutický přístup vyvinut pro individuální proces a přestože i dodnes je tato základní orientace patrná, došlo k jeho rozšíření a aplikaci na práci se skupinami, s páry, s rodinami i organizacemi.
Zdá se, že přístup Gestalt terapie je natolik široký, že je ho možné modifikovat a dále rozvíjet do různých podob a aplikačních oblastí, aby nemusel zůstat omezen pouze na zdravé a neurotické klienty, pro něž se obecně jeví nejvíce indikován. (viz. dále-Kritika a polemika)
Na eventuelní nebezpečí Gestalt terapeutické metody upozorňují K. Dörner a U. Plog (1999), které podle nich spočívá ve zjednodušeném chápání celostního nároku tohoto přístupu.

4.6.6.  Cíle Gestalt terapie

Cíle Gestalt terapie odpovídají jejímu zaměření a celkovému pojetí. Někteří autoři uvádějí jediný cíl Gestalt terapie, jiní jich uvádějí víc. Pro srovnání uvedu vedle sebe více autorů, přičemž některé uváděné cíle se shodují či překrývají.
Podle F. Perlse (1996) jsou cíle terapie (podobně jako růstu) jednak ztrácet svou ”mysl” a dostávat se blíž ke svým smyslům (být více v kontaktu se sebou samým a se světem, než se svými obavami, fantaziemi a předsudky). Dále je to přijetí odpovědnosti, což souvisí se zralostí. V neposlední řadě jsou to schopnost žít v přítomném okamžiku,  schopnost dokončovat ”nedokončené záležitosti” (unfinished bussiness) a uspokojovat vzniklé (dominantní) potřeby.
V souvislosti s cíli hovoří také o schopnosti žít svůj život podle vlastních rozhodnutí, nikoliv podle ostatních a o přijetí se takového jaký jsem a ne jaký bych si přál být. ”Naším cílem jako terapeutů je zvětšit lidský potenciál skrze proces integrace. Dosahujeme toho podporou skutečných  zájmů, tužeb a potřeb jedince.” (F. Perls in J. O. Stevens, 1975; str. 1)
Podle G. M. Yontefa (1993) má Gestalt terapie jediný cíl a tím je dosažení uvědomění (awareness). To obsahuje větší povědomí o dané oblasti (problému) a schopnost uvědomit si své vzorce a návyky. V souvislosti s uvědoměním dochází též k přijímání odpovědnosti za to co se děje a za vlastní volby. Klient pak lépe přijímá sám sebe a zvyšuje se též jeho schopnost kontaktu. Cílem tedy není vyřešit klientův problém, ale zvýšit jeho sebepodporu a schopnost integrovat řešení sám. Terapie je potom cesta od podpory k sebepodpoře, což současně odpovídá Perlsově pojetí zrání (viz. výše).
E. O’ Leary (1992) se zmiňuje v souvislosti s cílem Gestalt terapie o odpovědnosti a o dosažení seberegulace. Seberegulace je možná, pokud se jedinec dokáže vnímat jako ”rostoucí” a měnící se. To znamená, že zjišťuje, že není tím, kým by chtěl být. Není zatížen nedokončenými situacemi a očekáváními do budoucnosti. J. B. Enright (1992) uvádí jako cíl znovusjednocení zaměření a uvědomění. V terapii jde o překonání zábran, které klientovi brání v uvědomění, čímž se mu umožní využití všech jeho schopností.
Z jiného pohledu, z perspektivy principu figura a pozadí, je cílem Gestalt terapie učinit nejasné figury jasnými, aby mohly být rozeznány (v případě potřeb uspokojeny) a posléze mohly ustoupit do pozadí a být nahrazeny figurami aktuálními (D. van Baalen, 1995).
J. Mackewn (1997) uvádí, že hlavním cílem Gestalt terapie (a poradenství) je rozvoj uvědomění, který se děje skrze podpůrné otázky ohledně klientovy subjektivní zkušenosti, respektováním všech aspektů jeho života a okolností, spíše než zaměřením se na jeho problémy či symptomy.
J. Zinker (1978) spojuje cíle a aspirace Gestalt terapie, respektive to co je cílem a současně to, co by bylo žádoucí aby terapie přinesla. Jsou to: pohyb směrem k většímu uvědomění si sebe sama (těla, pocitů, prostředí); naučit se brát zážitky a zkušenosti jako vlastní, spíše než je projikovat na ostatní; učit se znát své potřeby a rozvíjet dovednosti k uspokojení svých potřeb, bez zneužívání (či násilí) ostatních; rozvíjení plnějšího kontaktu s vlastními smysly (čichem, chutí, sluchem, zrakem a hmatem) a zakusit tak všechny aspekty sebe; rozvíjet vlastní sílu (power) a schopnost namísto manipulace okolím, či hledáním podpory z prostředí; stávat se citlivějším ke svému okolí a současně se chránit před potenciálním nebezpečím; učit se převzít odpovědnost za své činy a jejich následky; cítit se uspokojivě (comfortable) s vědomím svého fantazijního života a jeho vyjádřením.
(Jistě by bylo možné uvést další pojetí cíle Gestalt terapie.)
V chápání cíle Gestalt terapie různými autory se postupně promítají různé perspektivy a úhly pohledu a rovněž různé preference. Zdá se, že vzhledem k rozmanitosti východisek teorie Gestalt terapie je  rozmanité i pojetí cíle terapie. Domnívám se, že z tohoto důvodu není možné stanovit jednotný,  univerzální cíl Gestalt terapie. Vzhledem k tomu, že se tato jednotlivá pojetí vzájemně nevylučují, ale spíše doplňují, vnímám tuto mnohost spíše jako inspiraci než nedostatek.

4.6.7.  Jazyk Gestalt terapie

(Jazykem Gestalt terapie je zde míněn jazyk její teorie, nikoli jazyk užívaný v praxi.)
Každý psychoterapeutický směr používá určitý jazyk (ve smyslu pojmů a způsobu, jakým se vyjadřuje), k popsání jevů, na které se zaměřuje. Podoba tohoto jazyka je obvykle výslednicí vlivu teoretických zdrojů, z kterých daný směr vychází (pojmy přejaté z jiných směrů či vědních disciplín) a nově vzniklých pojmů, v rámci vzniku a formování vlastního směru či přístupu.
Protože Gestalt terapie netvoří jednotný teoretický systém (je spíše syntézou mnoha zdrojů), její teoretický jazyk je rovněž nejednotný. V Gestalt terapii se díky mnohosti zdrojů, východisek a vlivů takto setkáváme s množstvím rozmanitých pojmů, včetně jejich původu. Na základě zmíněných východisek se zde uplatňují pojmy z psychologie, filozofie (západní i východní), jiných psychoterapeutických směrů (psychoanalýzy), fyziky apod.
Z oblasti psychologie (především z Gestalt psychologie), pochází např. pojmy figura a pozadí, z psychoanalýzy jsou to např. pojmy self, obranné mechanismy, z fyziky je to pojem pole, který byl potom přenesen do Gestalt psychologie atd. Vedle těchto konkrétních pojmů, jsou to širší metafory a úhly pohledu, které se v souvislosti s dalšími zdroji a východisky (fenomenologie, zen buddhismus, holismus) do Gestalt terapie dostaly. Tyto metafory a úhly pohledu, nabízejí spolu s pojmy určitý výkladový rámec zkoumaných jevů (např. klienta v terapii, etiologii symptomu atd.).
Vedle těchto přejatých forem, vytváří každý směr i své vlastní a to pro popis nově chápaných jevů, obvykle v rámci vzniku a vývoje směru. V případě Gestalt terapie jsou to např. pojmy k popisu poruch kontaktu (retroflexe, konfluence, deflexe...), popisu struktury neurózy (impass, imploze, exploze...), pojem fixní Gestalt a pod.
Výslednicí je velké množství rozmanitých pojmů, metafor, úhlů pohledu, které se vyskytují vedle sebe a nabízí se k popisu a výkladu nejrůznějších jevů.
Zdá se, že takováto rozmanitost a nejednotnost může způsobovat nejasnost v komunikaci a popisu. Vzhledem k tomu, že z dané „jazykové mnohosti“ může každý preferovat odlišnou polohu (pojmy, úhel pohledu) a zdůrazňovat jiné skutečnosti, výklad určitých otázek či problémů tak  může mít mnoho podob. To co někdo popisuje v pojmech figury a pozadí, může jiný vykládat v metafoře pojmu pole a pod.
Mnohost pojmů, metafor a podob jazyka nabízí mnoho úhlů pohledu. Současně však může vytvářet nejasnost. Pro vzájemné porozumění je potom důležité ujasnění toho, jakého „jazyka“ či (metafory) bylo k popisu či výkladu daného jevu použito.